Životem běžného smrtelníka žil Jiří Hubička do svých pětatřiceti let. Pracoval jako pošťák, kuchař nebo řidič kamionu. Žil v kamrlíku o velikosti dvakrát dva metry, jedl špagety zalité kečupem, střádal korunu ke koruně a celou tu dobu měl jediný sen. Zbavit se civilizace a být kovbojem na vlastní farmě. Sen si splnil až ve Sloupu v Čechách na Českolipsku.
„Stavěl jsem to tady sedm let. Postupně. Po malých kouscích. Dnes mají mnozí lidé pocit, že každý, kdo má farmu, je bohatý a jenom se válí doma na kavalci. Jenže my tady dlouho žili s devatenácti korunami v bance a každý den přemýšleli, jak zaplatíme účty. Když nebylo, tak jsem se prostě musel sebrat, odejít do lesa, porazit strom a to dřevo prodat,“ říká dnes Hubička.
Jeho život řídí příroda. Vstává s prvními slunečními paprsky a spát chodí po setmění. A také se urputně brání tomu, čemu s přítelkyní říká společenský smog.
„Od určité doby nemáme televizi ani rádio. Prostě to nesledujeme a máme klid. Dokonce jsme podepsali čestné prohlášení, abychom nemuseli platit poplatky,“ vysvětlil farmář ze Sloupu.
Na farmě se stará celkem o patnáct koní. Ti mají na zdejších pastvinách absolutní volnost a do stájí je žene, jen když se něco stane.
Koně jen venku
„Třeba jako před dvěma lety, když nám někdo jednoho otrávil. Jinak je to lepší, pro nás i pro koně. Jsou klidnější a nám se s nimi zase lépe pracuje. Díky celoročnímu pobytu venku navíc nejsou tak často nemocní,“ vysvětluje Hubička.
Každé ráno ho čeká obchůzka pastvin. Což je denní rutina, kterou nemůže vynechat. Během dvou až tří hodin zkontroluje všechny ploty, a tam, kde je potřeba, zatluče do země nový kůl, nebo nahradí děravé pletivo.
„Ploty kontrolujeme každý den. Do zdejších lesů chodí poměrně dost lidí, a tak se občas stává, že někdo ohrazení poničí a koně utečou. Honit je po celém okrese není nic příjemného. Už jsme si to jednou vyzkoušeli. S pomocí policajtů koně nahnali do opuštěné továrny u vesnice a odvezli zpátky,“ vzpomněl si farmář.
I když jedna zima skončila, bude Hubička příštích několik měsíců společně se svou přítelkyní připravovat farmu na zimu příští. Opraví přístřešky a do konce léta ještě několikrát sklidí seno, aby měl dostatek zásob, z nichž budou koně až do příchodu dalšího jara žít.
„V zimě se o ně musíme postarat se vším všudy. Když mrzne, prosekáváme sekerou tůně, ze kterých pijí. Často oklepáváme z balíků slámy sníh, aby se koně vůbec k senu dostali,“ popsal Hubička.
Hlavně nestonat
Dává velký pozor na to, aby nebyl nemocný. Snaží se proto vyhýbat místům, kde by se mohl od ostatních lidí nakazit. Například supermarketům.„Chřipka v zimě je naším nočním běsem. Běhat se čtyřicítkami po zasněžené louce není moc příjemné. Ale někdo koně nakrmit musí. Ten druhý sice zastane spoustu práce, ale všechno sám nezvládne. A tak musí občas ven i ten, kdo je nemocný,“ řekl farmář.
Ve dnech, kdy je sychravo, se věnuje hlavně papírování. „Doma uděláme jen to nejnutnější a snažíme se dohnat to, na co nemáme čas, když je hezky,“ dodal Hubička.
