Revitalizace opuštěných brownfields přináší někdy naprosto zbytečnou likvidaci zajímavých pozůstatků industriální architektury moderní doby. Noví majitelé přehlížejí esteticky působivé prvky někdy z neznalosti, především však kvůli pocitu určité nehistoričnosti továrních staveb. Nemovitosti staré jenom (!) jedno nebo maximálně dvě století nám připadají všední, nezajímavé a neočekáváme, že by v nich mohlo být něco architektonicky cenného nebo zajímavého. Rodí se sice pozvolna určité povědomí o hodnotách industriální architektury, ale kvalita je spojována jen s výjimečnými objekty.
Většina z nás se jistě rozpomene na uznávané přestavby architektonicky cenných objektů, které se navíc těší zasloužené pozornosti médií, jako například proměna starých továrních hal na pražském Smíchově nebo v Karlíně na moderní obchody, kanceláře a na populární lofty. Jenomže industriální architekturu nalezneme všude okolo nás. Zůstává však nepovšimnuta a při přestavbách brownfields často nenávratně mizí jako něco lehce postradatelné a všední.
#####Brownfieldy mají kořeny v průmyslové revoluci
Jako industriální, nebo chcete-li průmyslovou, architekturu moderní doby označujeme obvykle objekty, které byly vystavěny od počátku průmyslové revoluce až do nedávné doby. První z nich začaly vznikat v době, kdy se Evropa po roce 1815 vzpamatovávala z krutých let napoleonských válek.
Na Vídeňském kongresu tančili císaři, carové a diplomaté, jako třeba kníže Metternich, módní valčík a domlouvali uspořádání světa po Napoleonovi. Po celém světě se už tehdy naplno rozeběhl vývoj, který nás dovedl od parního stroje až k mobilnímu telefonu. Manufaktury, se kterými si podnikatelé vystačili od středověku až do začátku devatenáctého století, najednou nedostačovaly. Bylo třeba hledat převratná řešení a postupně tak vznikaly objekty nevídaných rozměrů a hlavně forem. Při výstavbě moderních továren se uplatnily nové technologie a rozvinuly se netušeným způsobem zavedené postupy. Především se rozběhla velkovýroba cihel. Jejich masové nasazení rychle vytlačilo tradiční opuku, pískovcové kvádry a další kamenné prvky jako základní materiál zdí domů.
Strach z velkých požárů ve městech už o něco dříve úspěšně skoncoval s užitím dřeva při stavbě domů. Symbolem doby se stala fasáda z neomítnutých cihel typická zejména pro konec devatenáctého a začátek dvacátého století. Stejně tak se převratným způsobem uplatnit beton, který vyvolal další revoluci ve stavební technologii. Podobně jako cihla to není objev moderní doby. Píše o něm, ostatně stejně jako o pálené cihle, už římský autor Vitruvius v deseti knihách nazývaných De architectura napsaných někdy v letech 20 až 30 našeho letopočtu, ale až levná výroba cementu umožnila jeho rozšíření.
#####Litinový sloupek – typický představitel industriálu
Asi nejtypičtějším projevem industriální architektury jsou litinové sloupky podpírající stropní konstrukce. Ocel se postupně uplatňovala také u vodorovných konstrukcí velkých továrních hal. Zpočátku byly tyto prvky zakrývány omítanými obaly se štukovou výzdobou. Potřeba úsporných řešení v případě výrobních objektů však přinesla odhalení těchto konstrukčních prvků. Začala se naopak záměrně zdůrazňovat jejich subtilnost a štíhlost, když však zároveň byla uchována potřebná nosnost. Litinové sloupky běžně ukončují zdobené hlavice odkazující k antickým vzorům. Ukázku této architektury naleznete při troše zkoumání prakticky na každém českém nebo moravském železničním nádraží.
Podpůrné sloupky se zde vyskytují v hojné míře podobně jako v továrních objektech z té doby. Uplatnění oceli ve stavebnictví a levně vyráběné sklo uvedlo do architektury velké prosklené stěny, které zajišťovaly dostatek světla a zároveň byly dominantním, esteticky působivým prvkem budov. Odlehčení nosných konstrukcí se projevilo i na řešení krovů a střech, které s netušenou odvahou zakrývaly dříve nemyslitelně velké prostory.
Začala se prosazovat řešení funkční, jednoduchá, ale přesto působivá nebo dokonce krásná. Donedávna končily litinové sloupy s krásnými hlavicemi jako něco nepotřebného v železném šrotu. V lepším případě je lidé používali na dokrášlení rekreačních staveb nebo jako dekoraci na zahrádky. Dnes už se stavitelé snaží tyto pozoruhodné ukázky industriální architektury uchovat. Zajímavé ocelové konstrukční prvky zachované v opuštěných budovách však i nadále podléhají zkáze zapříčiněné neznalostí. Stejně snadno jsou likvidovány prosklené plochy nebo zajímavě řešené konstrukce krovů.
#####Revitalizace ničí historii
Dnešní investor se bez rozmýšlení zbavuje klasicistních dlažeb na podlahách a obdobně lehkomyslně mizí krásné keramické obklady stěn. Historie stará jenom něco přes sto let nám připadá téměř bezcenná. Pozoruhodné fasády továren jsou zbavovány štukové výzdoby a dřevěná okna se nahrazují plastovými, která na první pohled vypadají jako rozumné, ničemu neškodící řešení. Revitalizace brownfields přináší záchranu nevyužívaných objektů, ale často také nenávratné ničení industriální architektury.