Nepomohlo jim ani doučování na chodbě. Tanečníci za trest | E15.cz

Nepomohlo jim ani doučování na chodbě. Tanečníci za trest

Od prvních tanečních kroků je dělí osmačtyřicet let. Babička se učila mazurku, její vnuk mambo. Jak vzpomínají na zážitky z tanečních kurzů tři generace Hradečáků.

V předsálí Střelnice je v pátek navečer rušno. Mladíci odkládají v šatně bundy. Slečny v barevných šatech vyměňují kozačky nebo pohorky za lodičky, které vytahují z igelitek. Zatímco se vesele baví, matky ostřížím zrakem sledují konkurenci a upravují oblečení svých dětí. Tlumeně vydávají příkazy jako „Srovnej si kravatu!“ nebo ještě častěji „Nehrb se!“

Za pár minut začíná věneček, na kterém mladí svým rodičům předvedou, co se v tanečních naučili. A právě z toho jsou někteří hodně nesví. „Nejhorší je věneček a prodloužená. To jsou balkony a stoly plné rodičů a příbuzných, a každý sleduje, kdy uděláte nějakou chybu,“ vzpomíná Lukáš Hummel, který absolvoval kurz před čtyřmi lety.

Tehdy mu rodiče koupili nový oblek. Na rozdíl od většiny kamarádů se v něm cítil docela dobře. Už dříve totiž vystupoval v orchestru, kde bylo společenské oblečení povinnost. Jako hudebníka ho ale mrzelo, že během kurzu netancovali na hudbu živé kapely. „Pouštěli nám muziku z cédéček. Opravdovou kapelu jsme měli jen na věneček a prodlouženou,“ říká Lukáš Hummel.

Že to tak nebylo vždycky, potvrzuje jeho otec Miloš. „Začínali jsme v šest večer a tancovali do deseti a pokaždé se živou hudbou. Tehdy hrál na tanečních v Hradci orchestr Jiřího Kubáta Combo. Já už jsem v tu dobu troubil na trubku a říkal jsem si, jaké by to bylo fajn, kdybych někdy hrál s kapelou na plesech,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý Hummel.

Jeho přání se mu nakonec vyplnilo. Když se vrátil z vojny, stal se členem Comba. „Jezdili jsme i na taneční, ale to už pak za čtyři hodiny dělali dva kurzy,“ říká.
I když chodil Hummel na učiliště do Českých Budějovic, do tanečních se přihlásil v Hradci. To bylo v roce 1983. „Byly v pondělí a v úterý. Já chodil na ty první, takže ráno jsem jel do školy a večer se musel vrátit na taneční,“ vypráví.

Na úterní kurzy v Hradci se v tom samém roce přihlásila jeho žena Renata. Nejvíc ji pobaví vzpomínka na dva kluky, ze kterých se vyklubala pěkná nemehla.

„Taneční mistři už z nich byli nešťastní a my jsme se s holkama otáčely, jestli na nás náhodou při střídání partnerů nevyjdou. To bylo za trest,“ směje se třiačtyřicetiletá Hummelová.

Učitelka se ale nevzdávala. Brala si mladíky na chodbu a snažila se je přimět, aby zvládli alespoň základní kroky. „Nepodařilo se jí to. Když je potkám, tak si na to vždycky vzpomenu,“ tvrdí.

Velká přehlídka šatů

I móda se za desítky let změnila. Hlavně pro dívky. Zatímco chlapci si vystačili většinou s jedním oblekem, tanečnice se vždy předháněly, která bude mít hezčí šaty. „Měla jsem troje a střídala je. Navíc jsme si s holkama oblečení navzájem půjčovaly,“ dodává Hummelová. Podobně na tom byla také její tchyně Marie, která chodila do tanečních v roce 1958.

Líbit se chtějí i letošní absolventky kurzu a jejich rodiče neváhají investovat. „Na každou hodinu jsem měla jiné šaty. Všechny jsou moje a z toho dvoje šité na míru,“ chlubí se Monika Cihlová.
Toho, že se úroveň oblékání zlepšila, si všiml i taneční mistr Josef Stehlík. Se svojí ženou učí téměř třicet let. „Předtím nebyly takové možnosti. Byl menší výběr látek i šatů. Dnes vypadají dívky překrásně,“ pochvaluje si Stehlík.

Jiný je také program kurzů. Marie Hummelová tvrdí, že dříve na zábavu nezbýval čas. „Učili jsme se jenom tančit, žádné legrácky pro nás nedělali. Výuku ale prokládaly kurzy společenského chování,“ vzpomíná.

Na věnečky a prodloužené lekce dnes chodí rodiče. Ani to za dob Marie Hummelové nebylo. Kurz absolvovala v Žamberku, kde chodila na učiliště prodavačů eletroprodejen. Tančili tam v tělocvičně přestavěné ze zámeckého tanečního sálu a její rodiče ji viděli jen na fotografii. „Učili se tam prodavači z celých Čech a Moravy. Takže to technicky ani kvůli penězům nešlo, jezdit pro jeden den přes celou republiku,“ vysvětluje.

Její vnuk Lukáš si na lekce pamatuje jinak. Byly zábavnější. „Tancovali jsme například s balonky, s vyhrnutými nohavicemi nebo s koštětem,“ vzpomíná.

Částečně se změnily také tance, které se lidé naučí. „Maličko jsme to modernizovali. Dříve bývala mazurka a blues. Ale u mladých jsou dnes oblíbené latinskoamerické jako cha-cha, jive, mambo,“ uvádí Stehlík.

Základní kroky ale zůstávají. Studenti se učí standardní jako je waltz, tango, valčík a foxtrot. Ale nechybí ani tradiční česká polka.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!