Noty vymýšlela dřív, než uměla psát. Hudba je pro ni legální droga

Cimbalistka, skladatelka, zpěvačka i pedagožka. A našlo by se ještě několik profesí či uměleckých žánrů, kterým se věnuje. Zuzana Lapčíková pochází z Topolné, malé vesničky na Uherskohradišťsku. Až do loňského roku žila s rodinou právě tam, ve svém rodném domě. Myslela si, že nedokáže opustit místo, kde žili její předci už v období Bílé hory. Ale nakonec rozhodla politická kariéra jejího manžela a celá rodina se z Topolné přestěhovala do Prahy.

To musela být obrovská změna.

Pro mě ani ne. Vždycky jsem fungovala tak, že jsem žila v regionu a hodně cestovala. Teď jen žiju v Praze a také hodně cestuji. Jeden den učím v Uherském Hradišti, druhý den koncertuji v Praze, ten třetí nahrávám ve studiu, pak třeba jedu na koncert do Poličky. A tak pořád dokola. Cestování je moc a hodně mě zmáhá. A samozřejmě největší změna to byla pro rodinný život. Člověk se musí adaptovat na jiné tempo, jiné prostředí, děti si musí zvyknout na novou školu, kamarády. Ale pokud jde o můj profesní, hudební život, to je kůže, kterou máte na sobě. Z toho se nevysvlečete, žijete vlastně pořád stejně.

S takovou hudební kůží jste se už narodila?

Dá se říct, že ano. U nás v rodině se vždycky intenzivně hrálo a zpívalo, vždyť jsme žili na vesnici. Můj kmotr měl taneční bigbítovou kapelu a toužil po tom, abych s ním jednou hrála. A tak mi, už když jsem byla malé dítě, dával do ruky různé hudební nástroje. Zjistil, že si s nimi umím smysluplně pohrát.

Je pravda, že jste noty uměla dřív než čísla a písmena?

Jako malá jsem věděla, že existují znaky, které znázorňují melodické a rytmické kategorie, ale nikdo mě to neučil a nevěděla jsem úplně přesně, co znamenají. Takže jsem si hluboko předtím, než jsem začala chodit do hudební školy, vytvářela svůj vlastní notopis. Nedávno jsem tyhle zápisky našla a strašně jsem se jimi bavila. Nějaká logika tam byla, noty ale vypadají jinak.

Kdy jste začala hrát na cimbál?

Nejdříve jsem hrála na zobcovou flétnu, potom na kytaru, pak na klavír a poté na cimbál. Dnes hraji na cimbál a zpívám, k tomu ostatnímu už se moc nehlásím a ke zpěvu vlastně moc také ne. Hrou na cimbál jsem vstoupila do naprosto mužského světa. A byla to horká půda. Už jen, když bylo řečeno: Každý si odnese svůj nástroj sám. Ale nejtěžší byla asi počáteční nedůvěra: Tak se nám předveď, co umíš, tak se ukaž. A když jsem obstála, občas došlo i ke konfrontaci. Měla jsem dobrý nápad, přešel se mlčky. Zahrála jsem něco, co se úplně nepovedlo, a už jsem slyšela: Co tam, proboha, hraješ? V kapelách jsem začala hrát, když mi bylo šestnáct. Mezi samými muži, mnozí byli o generaci starší než já. Svou pozici jsem musela hodně obhajovat.

A proč zrovna cimbál?

Strašně se mi líbil. Nevím proč. Je takový obnažený, bezbranný. Když otevřete křídlo klavíru, vlastně máte cimbál. A člověka hodně láká tu strunu rozeznít. Pro mě byl cimbál magický, až magnetický. A je to i krajová záležitost. Hraje se na něj hlavně na Moravě, v Čechách nejvíce ve středověku, teď už moc ne. A tady jsem měla spoustu příležitostí, kdy a kde na něj hrát. Cimbál na Moravě plní různé funkce, víc kulturní než umělecké. Hraje při rodinných, zábavních příležitostech, oslavách, svatbách, pohřbech, koštech, vinobraní. Rodiče mě brávali všude s sebou, takže jsem takové akce absolvovala už od dětství a moc se mi líbily. Pak jsem narazila v hudební škole v Napajedlích na výbornou učitelku, která byla cimbalistka. Takže jsem ji poprosila, aby mě začala učit.

Je těžké sehnat dobrý cimbál?

Dnes už to tak těžké není. Ale možná začne být, protože cimbál zažil obrovský boom. Je strašně moc dětí, které se chtějí učit hrát na cimbál, a dokonce i dospělých. Málo se ví, že cimbál pochází z Persie. Možná tam je i souvislost indická, protože v těchto zemích se hraje na santur, což je takový předchůdce cimbálu. A jen pro zajímavost, v Číně jsou dnes tři miliony cimbalistů. Ale cimbál, který známe dnes u nás, vytvořil v devatenáctém století v Budapešti český Němec Josef Václav Schunda. Na Moravě máme v současné době tři výborné nástrojáře, kteří staví dobré a ověřené cimbály. Takže problém sehnat dobrý cimbál není, ale začíná se prodlužovat čekací doba.

Kolik takový nástroj stojí?

Běžně stojí přes sto tisíc korun. Ale to už je cimbál, na který můžete koncertovat. Studenti mohou sehnat solidní nástroj i za šedesát tisíc korun. Takže pořídit ho například pro dítě není vůbec lehké.

Vy jich máte kolik?

Celkem mám pět cimbálů a musím se přiznat, že na nich dost lpím.

Máte i nějaký speciální, odlišný?

Hraji na maďarský nástroj. Maďaři proti nám mají asi padesátiletý náskok a vytvořili typ cimbálu, který je trochu jiný. Zdokonalují ho, zvětšují mu rozsah. Ale my na Moravě také nespíme. Hledali jsme úplně nový design cimbálu. Říkala jsem si, když má Pavel Šporcl modré housle, proč bychom nemohli mít jiný cimbál? Prvním plánem však bylo vytvořit nový nástroj, ještě ho mám stále v nástrojářské dílně. Postavili jsme kontrabasový cimbál. Má o oktávu větší rozsah směrem dolů. Je nádherný. Velký nástroj s úžasným, novým zvukem. A poté jsme hledali i nový kabátek, a tak jsme tomuto cimbálu postavili ještě brášku a ten je hodně provokativní. Rám je z netradiční italské extravagantní dřevěné dýhy.

Kromě hry na cimbál a zpěvu se věnujete také komponování. Tenhle obor jste však nestudovala.

Ne, já to slyším. Možná to říkám moc hovorově, ale je to pravda. Potkala jsem spoustu lidí, kteří mě vedli k tomu, abych šla studovat skladbu. V té době jsem však necítila potřebu komponovat. Chtěla jsem hrát, mít praxi, poznávat různá hudební prostředí. V určitém čase to ale stejně nějak začalo vyplouvat na povrch a pak jsem zjistila, že to tam je. Člověk má potřebu se kompozičně vyjádřit, je tam nějaký přetlak, který mě asi v klidu nenechá ani do budoucna. Jediné, co ke skládání potřebuji, je klid. A teď je velmi těžké ho při běžném životním provozu najít. Takže jsem třeba psala v noci, protože jedině tak se člověk dokáže odstřihnout od reality. A komponovat pouze v noci je velmi vyčerpávající. Obdivovala jsem Miloše Štědroně, on celý život spal tři až čtyři hodiny. Mně to nestačí, takhle dokážu fungovat jenom chvíli. Ale doufám, že jednou si čas zorganizuji tak, že prostor najdu.

Co vaše děti a hudba?

Nikdy jsem neměla vyloženě záměr, aby se moje děti primárně zabývaly hudbou. Říkala jsem si však, že bych jim ráda dopřála hudební vzdělání, aby si potom samy mohly vybrat. Ale ukázalo se, že jsem se totálně spletla, protože všechny tři děti začaly k hudbě okamžitě tíhnout, každé trochu jiným způsobem. Ty starší jsou dvojčata a syn začal na housle, získal základy hry na klavír a bicí, momentálně tíhne ke kontrabasu. Takže v Praze hraje v komorním orchestru na kontrabas klasickou hudbu, pak také hraje ve školním bigbandu úplně odlišnou muziku a ještě hraje v rockové kapele na baskytaru. Dcera se v Praze vrátila ke klavíru a violoncellu, ale má obrovskou touhu zpívat klasiku. Což pro mě není úplně nejšťastnější, protože vím, jak je tenhle nástroj křehký a jaká existují úskalí. Nicméně je marné jí v tom bránit, protože k cíli směřuje velmi intenzivně. A nejmladší syn má teprve šest let, začal sice ve školce na flétnu a housličky, ale chce pro změnu tancovat. Chodí tedy do baletní přípravky Státní opery Praha a bere tanec velmi vážně.

Vy učíte děti v Uherském Hradišti hře na cimbál. Jaké je naše hudební školství?

Řekla bych, že je to hodně otevřený prostor, který souvisí s tím daným člověkem. Bohužel se ještě stále v našem uměleckém školství uplatňují normy a osnovy, ze kterých nejde uhýbat. Existují ale děti, které třeba hned zpočátku inklinují pouze k hudební paměti. Nerady čtou noty, takže všechno hrají zpaměti. Podle stávající metodiky však takové děti nemají talent. Což je špatně, protože ony jsou naopak velmi muzikální a velmi nadané. Ale prostě na to jdou jinak a zkrátka nedokážou hned od počátku spojovat vizuální se slyšeným.

Nesmím zapomenout také na vaši hereckou kariéru, tedy roli v úspěšném snímku Osmdesát dopisů.

Byla to pro mě úžasná zkušenost. Do té doby jsem pouze nahrávala filmovou nebo televizní hudbu. A teď jsem se bezděčně stala účastníkem úplně jiného oboru. Film Osmdesát dopisů byl nesmírně intimní, autorskou záležitostí, nepodléhal žádné mašinerii ani tlaku. I proto mi tolik vyhovoval. Měl miniaturní štáb a lidé kolem podávali obrovský výkon, což vás vždycky velmi motivuje a řeknete si, že některé věci na tomto světě má smysl dělat. Režisér mě vybral pro roli jeho vlastní maminky, do té doby jsem vůbec neuvažovala, že bych zkusila hrát. Ale když mi pak vysvětlili, že hledá určitý typ člověka a je zvyklý pracovat s neherci, řekla jsem si, že to zkusím.

Také hrajete s vynikajícími muzikanty ve své kapele.

To je pravda. Mám svoji stálou kapelu, vystupuje pod mým jménem, tedy Zuzana Lapčíková kvintet. Teď jsme dokonce za naši poslední desku získali cenu Anděl, čehož si považujeme. A také si moc vážím toho, že mám kolem sebe borce. Všichni jsou mladší než já a jsou to velmi nadaní a výborní muzikanti. Je to pro mě kapela snů.

Ve vaší tvorbě se objevuje několik hudebních žánrů, vzájemně se i prolínají. Lze vůbec říci, která hudba je vám nejbližší?

Tohle neumím oddělovat. Je mi příjemné, že můžu poslouchat hudbu bez jakýchkoliv bariér. Nekladu si zábranu. Pro mě není problém poslouchat cokoliv, co je dobré. Každá muzika v určitém kontextu, v určitém prostoru a prostředí může mít úžasnou moc. To je také důvod, proč dělám muziku já. Protože má moc vytrhnout vás z časoprostoru a z reality a může vás dostat do úplně jiných sfér. Regulérně, nemusíte používat žádnou zakázanou látku.