O konzervách a srpnu

Byl to převratný vynález. Posunul lidstvo směrem k trvanlivějšímu vraždění a otravě botulinem. Já konzervy ráda nemám. Na koleji jsem s nimi zápasila. S kladivem a nožem. Skóre bylo tak půl na půl. Jednou jsem kvůli nim nakoukla do černočerné páchnoucí tlamy smrti. To když jsme objevili na chatě číchsi rodičů placaté konzervy s cizími nápisy. Tý jo, rybičky, ale nějaký nóbl. Ze Západu! Měly sice bílý povlak, ale byl to západní povlak. Zmizely bleskově. Až pak si někdo všimnul data spotřeby. Srpen 1968. Pro okupované Československo to tehdy byla katastrofa. Pro nás jasná otrava. Vzájemně jsme se pozorovali a čekali, až ochrneme. A ochrnutí jsme byli. Hrůzou. A možná pivem. To bylo to jediné, co jsme měli kromě rybiček. Přežili jsme, jako Československo přežilo okupaci. Od té doby mám ale ke konzervám stejný vztah jako lidé k prvomájovým průvodům nebo ke spartakiádám.