Když v dětství pózovala před zrcadlem, snila o kariéře herečky. Poctivá práce jí pomohla tento sen naplnit. Navíc k tomu Eva Vrbková ani nemusela opustit své rodné město Brno.
Kdy jste se poprvé objevila na jevišti?
S Evou Tálskou jsme dělaly takové kramářské hry. Hodně jsme hráli s loutkami. Krátké črty, balady. První role byla ženská, která se snaží prodat srdce v šuplíku. Kolega Eda Uličný měl na hrudníku takový šuplík ze stolu a na tom bylo namalované srdce. Křičela jsem jako na tržišti a snažila se to srdce prodat. Bylo mi osmnáct let. Vůbec jsem neuměla text, protože to bylo narychlo připravené a veškerý efekt byl postavený na takové legraci, že mi napovídali.
Studovala jste herectví?
Nestudovala. Díky Evě Tálské, se kterou jsem dělala amatérské divadlo od raného mládí, a Ivu Krobotovi jsem začala v Huse na provázku, což byla skvělá škola. I když jsem chtěla jít divadlo studovat, tak jsem nakonec ráda, že jsem šla rovnou hrát. Dostala jsem se do ruky i Petrovi Scherhauferovi. A to je neopakovatelná zkušenost.
Kde vás diváci uvidí hrát?
Momentálně v Huse na provázku a v Praze v Národním divadle. To mě hodně občerstvilo. Potřebuju změnu.
Hodně herců odchází do Prahy kvůli kariérním možnostem.
Mně je jedno, kde to divadlo budu dělat. Potřebuju si zahrát a vyblbnout se. Mít hezkou roli a s dobrými lidmi. S režisérem, který mě zajímá. Pak je jedno, jestli to bude Praha, nebo Brno.
Nelákalo vás někdy odejít do Prahy a udělat velkou kariéru?
To víte, že chci kariéru. Na to, abych si mohla dovolit dělat divadlo, které mě baví, potřebuju být hodně vidět. A v Brně jsou mantinely odsud sem, takže ten prostor je vyčerpaný. Proto pracuji tady i v Praze. Ale v Brně jsem vázaná inscenacemi, takže i kdybych odešla do Prahy, tak bych tady hrála.
Byla byste ochotná hrát v seriálu, jak to dělá mnoho herců?
Ano. Určitě. Pomáhá to oběma stranám. Herec si vydělá, dostane se do povědomí lidí a potom je i plné divadlo díky němu. Když hrajeme Baladu pro banditu, tak je vyprodáno a lidé se ptají, kdy bude hrát ten Fiala. A navíc bych neházela seriály do jednoho pytle. Některé jsou super.
Co vy a reklama?
Reklamu jsem už natočila. Jsou to peníze za práci a na tom nevidím nic špatného. U reklamy na hygienické potřeby bych asi váhala.
Máte za sebou třetí celovečerní film. Neláká vás to z divadla víc a víc k filmu?
Ano. Mně se i zdá, že mi kamera víc sedí. Divadlo mě baví, protože mám vnitřní přetlak a můžu se na jevišti vyřvat. Ale ta kamera zachycuje zase takové ty jemnosti, které se na divadle zachytit nedají. Pan Pitínský mi říkal: „Však ty seš filmová herečka.“
Co je pro vás náročnější? Divadlo, nebo film?
Divadlo zkoušíte dva měsíce a u filmu to musíte jakoby umět hned a podat ten nejlepší výkon v danou klapku. Na divadle může být někdy větší nervozita na premiéře. Protože to nejde vzít zpátky. Obé má svoje.
Je pro vás hřejivější pocit po divadelní premiéře, nebo po filmové?
Z krátkodobého hlediska je mi dobře po představení. Když se vyblbnu. U filmu mě hřeje pocit, že je to trvalejší hodnota, která je zaznamenaná a můžou se na ni podívat moji příbuzní nebo další generace lidí. To mě na tom fascinuje.
Jaké máte pocity z filmu Rodina je základ státu, kde hrajete jednu z hlavních rolí? Jaká byla příprava?
Je to opravdu dobrý film, s výborným obsazením. Ale já jsem současně s natáčením zkoušela na premiéru v Národním divadle. Takže to bylo strašné, protože jsem neuměla třeba kolikrát text filmového scénáře a režisér Robert Sedláček byl naštvaný. Můj pocit je, že jsem se měla připravit lépe. V Hollywoodu se hvězdy připravují půl roku, já u toho zkoušela inscenaci v Národním divadle. Ale reakce jsou opačné. Měla jsem z toho filmu špatný pocit, protože to byl protiúkol. Vždycky jsem byla zvyklá hrát spíš takové slabší holky, outsidery. Tohle byla najednou matka dvou dětí, velmi slušně zaopatřená, silná osobnost, i když se trochu potlačuje. Moje kamarádky říkaly: „Evi, co to je? To seš ty? Taková seriózní? Kde je ta potrhlice?“ Ono to tak vlastně možná má být. Protože já jsem ve skutečnosti úplně normální ženská.
Za roli jste nominována na Českého lva.
Nominačního večera jsem se sice neúčastnila, ale viděla jsem ho v televizi. Ležela jsem doma se psem na kanapi. Radost byla veliká. Je to takové splnění snů. Když se ohlédnu, o čem jsem si snila třeba jako holka, že takové věci zažiju. Udílení cen sleduju pravidelně. Takže je to super pocit. Ale nemůžu se tím nechat ukolíbat. Je potřeba na sobě pracovat dál.
Kromě hraní i zpíváte. Chystáte něco nového?
Ano, mám nové písničky a dělám i nové aranže u starších textů. Jinak chci v první řadě natočit klip, který už mám vymyšlený, takže čeká na realizaci. Bude napůl animovaný. Potom se chystám natočit promo svých písniček. Tři až čtyři kousky. Je totiž spousta lidí, kteří nemají představu, jakou hudbu dělám. Pořád se mě třeba ptají, jestli ještě pořád zpívám s tím fénem. To se ale dá použít leda na nějakém happeningu. Teď mám představu o svých písničkách jinou. Chci, aby se mě dotýkaly, aby se dotýkaly lidí.
Hrajete na nějaký nástroj?
Ne. Doma mám ukulele, to má čtyři struny, a když potřebuju, tak si přeladím na jinou notu. Ukulele mě baví. Pak mám lyru, z toho stejného důvodu. Pak pracuji ještě s loop stationem, na to se třeba nahraje několik vrstev hlasů, jako by to byly hudební nástroje. To mě baví úplně nejvíc. Taky jsem si pořídila kdysi dávno pilu, ale to je spíš taková legrace. Leží doma a myslím, že už ležet zůstane.
Z Husy na provázku jste pro mnohé diváky nezapomenutelná v roli Nastasji Filipovny z Dostojevského adaptace Idiota.
Při zkoušení téhle role jsem byla celkem dost nejistá a poměrně křečovitá a nevěděla jsem, jak ji hrát. Ale cítila jsem, že na té roli něco mého bude. Hodně mě vedl režisér Morávek. Chtěl, abych byla ordinérní, abych křičela. Byla to moje první velká role a já byla docela zakřiknutá. Strašně jsem se styděla před zkušenými kolegy. Ale možná právě tou křečí, kterou jsem měla, jsem dala té postavě obrysy. Když nevím, jak hrát, tak máchám hrozně rukama. A tady to té postavě sedí, protože ona je chvílemi nejistá a zoufalá. Navíc původně se měly role ujmout dámy Chantal Poullain a pak Lucie Bílá. Ani jedna nakonec nemohla a já měla opravdu co dělat, abych se blýskla.
Jaká pro vás byla nejzásadnější role?
Asi to bude Nastasja z Idiota. Hodně důležitá byla třeba i Eržika z Balady pro banditu, ale myslím si, že nejzásadnější role nemusí jít herci tak jednoduše od začátku. Ta role pro mě znamená i překonání ostychu. S její pomocí jsem ze sebe dostala něco, co jsem předtím nikdy neukázala. A to mi připadá vždycky zajímavé, když jsou herci jiní než ve všech předešlých hrách. Toho bych chtěla dosáhnout. Aby každá role byla jiná, aby se člověk oprostil od svých zajetých kolejí a toho svého šuplíčku. Ta škála může být neuvěřitelně pestrá.
Máte nějakou vysněnou roli?
V loňském roce jsem hodně chodila do divadel, protože jsem sama vlastně nic nezkoušela. A líbí se mi už dokonce i klasické kusy. U rolí, u kterých bych si kdysi řekla, tak tohle ne, měním názor. Třeba Zkrocení zlé ženy, to bych si zahrála hned.
A co herecký vzor?
Ano, mám. Mně se líbí různé herečky. Od každé z nich je co odkoukat. Ale nejvíc mě facinuje Meryl Streepová. Líbí se mi na ní právě to, jak je v každém filmu jiná. Má velký herecký rozsah. Navíc není typickou hollywoodskou hvězdou, nemá zapotřebí se projevovat v médiích skandály a drby. Žije spokojeným životem, aspoň zvenčí to tak vypadá.
Nehodláte plnit řádky českých bulvárních plátků?
Zatím tam nejsem. Už vidím ten titulek: Neslibuji vám žádné skandály.
Co byste dělala, kdybyste nehrála divadlo?
Nad tím jsem nepřemýšlela, ale asi by to muselo stejně být něco v oblasti umění. Vydělávat si šitím už nechci, potřebuji tvořit, hrát. Když nehraju, tak opravdu chcípám.
Pocítila jste někdy po odehraném divadle, že se vám to nepovedlo?
To se stává často, že nemám z něčeho dobrý pocit, ale vždycky se tím snažím spíš poučit a dlouze o tom nepřemýšlet, jinak bych se asi zavařila.
EVA VRBKOVÁ
• Narodila se 11. srpna 1976 v Brně.
• Je absolventka středního odborného učiliště, oboru pánská krejčová.
• Od roku 1997 působí v divadle Husa na provázku.
• V roce 2004 byla nominována za roli Nastasji Filipovny na Cenu Alfréda Radoka.
• Od roku 2009 působí také v Národním divadle v Praze.
• V roce 2006 debutovala ve filmu Pravidla lži režiséra Roberta Sedláčka.
• V jeho posledním filmu Rodina je základ státu si zahrála hlavní ženskou roli, za niž získala čestné uznání cen Trilobit, je nominována na cenu filmových kritiků a na Českého lva.
