Odstraňování nepovolené stavby je komplikované

Odstraňování stavby představuje v praxi vždy sporné řízení, ve kterém se střetává soukromý a veřejný zájem. Na straně vlastníků staveb se objevují nejrůznější námitky, které mají dokázat, že stavba není ve smyslu ust. § 129 stavebního zákona umístěna v rozporu se záměry územního plánování, není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, a není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu.

Jak známo, je nutné rozlišovat mezi stavebníkem a vlastníkem stavby. Objevují se však i námitky svým charakterem originální, například takové, že jedná o takzvanou stavbu opuštěnou. Podobnou kauzou se zabýval také Nejvyšší správní soud. Ve smyslu ustanovení § 135 občanského zákoníku platí, že kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví státu. To se přiměřeně aplikuje i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

Opuštění věci vlastníkem je tzv. derelikcí. V případě movité věci jde o bezpochyby jednoduchou věc. Složitější případ nastává u opouštění stavby, které je projevem vůle vzdát se vlastnického práva, spojené s pozbytím držení věci. Aby mohlo k derelikci (opuštění stavby) dojít, musí být podle Nejvyššího správního soudu současně splněny dvě podmínky:

* musí být dána vůle vlastníka vzdát se vlastnictví věci
* a musí dojít k jejímu fyzickému (faktickému) opuštění.

#####Klíčové je zjistit vlastníka nemovitosti

Stavební úřad musí proto mít podklady pro jasné učinění závěru o tom, že vlastník měl vůli stavbu opustit. Faktické fyzické opuštění stavby nemůže být prokázáno například tehdy, když na místě stavby probíhají určité stavební práce nebo se v různých intervalech na stavbě objevují pracovníci, kteří provádějí stavební úpravy. Pokud se stavebnímu úřadu nedaří zjistit vlastníka černé stavby, dá orgánu obce podnět ke zjištění vlastníka nepovolené rozestavěné stavby. Ta vydá poté veřejnou vyhlášku ke zjištění vlastníka nepovolené rozestavěné stavby a podle ustanovení § 135 občanského zákoníku určí pro přihlášení se k vlastnictví lhůtu jednoho roku od vyvěšení výzvy.

Pokud se v uvedené lhůtě nepodaří zjistit vlastníka, bude s věcí naloženo jako s věcí opuštěnou a může dojít k jejímu propadnutí státu. Pokud by skutečný vlastník stavby lhůtu k přihlášení nechal marně uplynout a utrpěl majetkovou újmu, neboť předmětná stavba již byla v mezidobí odstraněna, nemůže se domáhat dodatečně škod. Podle zásady vigilantibus iura scripta sunt je především jeho odpovědností, aby hájil svá tvrzená vlastnická práva včas.

#####V případě potíží pomůže soud

[file:9393:small:right]

V praxi jsou známy pikantní případy, kdy zatímco se skutečný vlastník a černý stavebník k vlastnictví stavby nehlásí ve strachu z postihu, reaguje na výzvu obce třetí osoba, která se za vlastníka prohlásí a spoléhá, že stavba bude dodatečně povolena. Pokud se poté skutečný vlastník přihlásí a vyvstane spor o vlastnictví stavby, jde z pohledu stavebního úřadu o svízelnou otázku, kterou lze podřadit dokonce pod tzv. předběžnou otázku, o které nepřísluší stavebnímu úřadu rozhodnout (strany se např. obrátí na soud). Ke zhodnocení skutkového stavu je možné považovat za hodnověrný důkaz např. smlouvu o dílo. Významnou indicií je také vlastnictví pozemku pod stavbou. Stavební úřad musí rozhodnout na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, vyhodnotit důkazy, přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a postupovat v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Za stavbu opuštěnou nelze považovat například stavbu, která je napojena na jinou stavbu, u které je vlastnictví jasně upraveno v katastru nemovitostí. Pokud jsou stavby charakterově nebo technickým provedením spojeny, musí stavební úřad posoudit, zda je nová stavba (přístavba) součástí věci podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. Judikatura dospěla v roce 2010 k závěru, že součástí věci je podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně.

Oddělení věci (tedy také stavby) přitom zahrnuje nejrůznější způsoby separace, od přímých zásahů do hmotné podstaty věci přes manipulaci neničící podstatu věci až po pouhé volně proveditelné odnětí věci. Není-li součást oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, pokud není zákonem stanoveno jinak.