V rozlehlém stavení v jihlavské Borovince po několik staletí voněla mouka, hučelo mlýnské kolo a na dvoře kdákaly slepice. Stačila ale jedna změna režimu a z dříve slavného Sedlářského mlýna se po pár desetiletích stala ruina. Aspoň částečně ji teď chce vrátit zašlý lesk restaurátor starého nábytku Karel Haferník.
Ne vše ale zachrání. Jednu z přístaveb už musel strhnout, protože hrozila zřícením. „Je smutné, že mlýn tady budovaly generace mlynářů po staletí, dostaly ho do optimálního stavu a pak přišel komunista. Tím byl všemu konec a vše musí začínat od začátku,“ říká Haferník.
Mlýn je unikátní technickou památkou, na Jihlavsku patří k těm s největším spádem vody. „Rozdíl hladin od začátku náhonu k turbíně byl skoro třináct metrů. Je to obdivuhodné s ohledem na to, jak malý potok turbínu poháněl,“ tvrdí Oldřich Svoboda, který se starými mlýny zabývá. Od spádu vody se odvíjí i výkon turbíny. Díky tomu mlýn patřil k nejsilnějším na Jihlavsku.
Haferník chce mít po rekonstrukci ve mlýně restaurátorskou dílnu a ve vrchních patrech byt. Z někdejšího zařízení mlýna toho noví majitelé ve zchátralé stavbě mnoho nenašli. „Mlýn už z toho nebude, mlecí stolice jsme našli rozbité na padrť, všechno je prolezlé dřevomorkou. Jsou tu ale krásné klenuté sklepy a před námi jsou roky práce,“ odhaduje Haferník.
Tesařova dílna
Kus bývalého areálu mlýna si od Haferníka pronajal tesař Luděk Hovořík. Udělal si tam dílnu a sušárnu dřeva.
Noví obyvatelé mlýna už vyčistili okolí kanálu, který odváděl odpadní vodu do Smrčenského potoka. To je ale jen začátek dřiny. „Bývala tu prý kdysi brána zdobená kamennými lvy, po té jsme nenašli ani památky. Než jsme to tu vyčistili od křovin, vypadalo to tu jak v džungli,“ líčí Hovořík.
Jediná obyvatelka mlýna v posledních desetiletích, manželka posledního mlynáře, bydlela ve zchátralé stavbě ještě před třemi roky. Stavbu zažila v podobě, do jaké ji přestavěl za první republiky architekt Jiří Popel. V roce 1948 komunisté mlýn zabavili, po roce 1990 stát mlýn vrátil Popelově dceři Janě Vlaskové. „Dodnes si vybavuji vůni mouky, před očima vidím, jak se po dvoře proháněla drůbež. Můj otec státu předával fungující mlýn, zpátky jsme dostali zříceninu,“ zlobí se Vlasková.
Mlynář Faust
Historie mlýna sahá nejméně do roku 1535. V roce 1631 zde byl mlynářem Paul Faust. Mlýn tehdy poháněla voda z dnes již zaniklého rybníka v místě současných sádek. V roce 1919 mlýn získal nový náhon, který využil vodu z výše položeného Hamerského mlýna. Náhon se zachoval dodnes, stejně jako litinové potrubí, které svádělo vodu na turbínu. Tu mlýn dostal v roce 1924.
„Za den zde umleli vagón mouky. Do roku 1960 mlýn sloužil družstvu ke šrotování krmiva, pak tam byl sklad zeleniny,“ popisuje Svoboda. Po roce 1990 mlýn sloužil jako sklad stavební firmě.
