Ostravský hrdina? Lékař Hájek
Dvaačtyřicetiletý Jaroslav Hájek je dlouholetým dobrovolným spolupracovníkem mobilního hospicu Ondrášek. Ten se stará o nevyléčitelné pacienty přímo v jejich domovech a snaží se tak zpříjemnit osudy lidí, kterým zbývají poslední týdny či měsíce do konce života.
Co říkáte na prvenství v anketě?
Jsem rád, ale ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli Ondrášku jako takovému. Bude se o nás více vědět, hlavně pacienti, jejich příbuzní, ale rovněž praktičtí a nemocniční lékaři se o nás více dozvědí. A pomůže nám to také oslovit mnohem více sponzorů. Kromě dotací jsou sponzoři jediným zdrojem peněz, který máme. Pracujeme mimo systém veřejného zdravotního pojištění, protože zdravotní pojišťovny s námi neuzavřely smlouvu. Mobilní hospicovou péči v České republice bohužel zatím pojišťovny neproplácí.
Vraťme se ještě zpátky k tomu, co vás samotného přivedlo k práci v mobilním hospici Ondrášek?
Jako onkologa mne neustále trápil fakt, že v zájmu médií a lidí se vyhřívá pouze takzvaná vítězná medicína. Tedy ta, která pacienta za jakýchkoliv okolností zachrání. Jenže co s těmi, kterým zbývá několik let či jen měsíců života?
Jaká byla další vaše pohnutka pro dobrovolnickou práci v Ondrášku?
Extrémně mi vadilo, že když pacient chtěl strávit poslední dny svého života doma, mezi svými, tak bohužel nemohl. V domácích podmínkách mu nikdo nebyl schopen poskytnout tak kvalitní zdravotní péči, kterou dostával v nemocnici. A to chceme změnit.
Říkáte, že po propuštění z nemocnice lidé neměli adekvátní péči. Kdo se tedy o ně staral?
Po propuštění domů maximálně jeho praktický lékař. Což v praxi znamenalo často péči nedostatečnou, někdy i prakticky žádnou. Takže jsme často tipovali, za kolik dní se vrátí zpět k nám na onkologii. Stačilo málo, udělalo se mu špatně, začal zvracet, objevily se velké bolesti nebo dušnost, a pak jej rychlá vezla zpět k nám.
Máte za sebou ve vlastní rodině podobnou zkušenost.
Onemocněla mi těžce dcera. Nemohl jsem však s její chorobou nic dělat. Tehdy jsem si řekl, že když nemůžu pomoci jí, tak alespoň druhým. To byla další pohnutka, proč začít pracovat v Ondrášku. Naštěstí se dcera nakonec uzdravila.
Rozhodl byste se dnes jinak?
Ne. Když jezdím za svými pacienty domů, a když vidím, jak jsou doma spokojení, tak to mne opravdu naplňuje. Jasně, všichni nakonec zemřou, ale my v Ondrášku se můžeme aspoň trochu zasadit o to, aby jejich konec života byl důstojný, a aby s nimi mohli být i jejich příbuzní.
Takže jste proti eutanazii?
Jsem jejím zapřisáhlým nepřítelem.
Co vás vede k tak tvrdému prohlášení?
Může být zneužitelná. A zejména jsem přesvědčen, že pacientovi se dá vždycky pomoct. Žádost o eutanazii může taky vypovídat o nekvalitní péči o pacienta, ať už po stránce zdravotní nebo sociální. Může to být více voláním trpícího o pomoc než žádostí o ukončení života.
Kdy vám práce v Ondrášku dělá asi největší problémy?
Když umírají mladí lidé nebo ti, kteří mají doma malé děti. To je pak opravdu hodně těžké.
