Pamětnice: Všeho teď máme o Vánocích víc, ale je méně lásky | E15.cz

Pamětnice: Všeho teď máme o Vánocích víc, ale je méně lásky

Její rodiče po válce z pohraničí odsunuli. Ji samotnou si odvedl do Budapešti maďarský voják. Dvě děti z jejího prvního manželství zemřely. „Osudu ale čelím s nadhledem,“ říká osmdesátiletá Valérie Erbenová.

Letos prožije Valérie Erbenová z České Lípy už své osmdesáté Vánoce. Bydlí ve starém činžovním domě. Její rodiče a bratra po válce z města vysídlili do Německa, ona v té době byla v Budapešti. Za svojí rodinou mohla odejít, místo toho se Valérie Erbenová vrátila na sever Čech.
„Tady jsem se narodila. Tady je můj domov,“ říká o České Lípě. Její život by vydal snad na tři romány. Jednou z kapitol by byla i ta, jak prožívala Vánoce.

Jste ročník 1929. Jak vypadaly Vánoce v době vašeho dětství ve třicátých letech?

Za první republiky na Vánoce matky vařily a já s babičkou a dědou jsme museli povinně do kostela a také na hřbitov, poklonit se zemřelým. To už dnes bohužel málokdy funguje, mladí lidé nemají zájem o takové věci.
Pak jsme šli domů, naobědvali jsme se. Dopoledne se nic nejedlo, chtěli jsme vidět zlaté prasátko, ale nikdy jsme ho neviděli, a i tak jsme hladověli. A večer byla pouze ryba. U nás se nejedlo na Štědrý večer maso. Byli jsme katolíci, ale ne takoví, že bychom chodili neustále do kostela, ale v duši jsme v něco věřili. A toho jsme se drželi. Když byl kapr, tak byl kapr, když ne, tak jsme měli slanečka a brambory.
A pak jsme zpívali koledy, rozdávaly se dárky, a když už jsem byla o něco starší, tak jsem chodila na půlnoční. To byl také svátek, bylo to zvláštní. Dneska také občas chodím, ale spíš jen okukovat. Kolem bývá plno mladých lidí.

Co jste jako malá dostávala za dárky?

Já jsem byla dlouhou dobu jedináček, až do mých deseti let. Dostávala jsem dost dárků, ale ne tolik jako dnešní děti. Dostala jsem panenku, kočárek. Když jsem byla starší, tak také pokojíček pro panenku, který asi vyrobil tatínek nebo dědeček. A to bylo všechno.
Někdy také nějaký svetr. Jednou jsem dostala tak krásný svetr, že jsem v něm šla spát. Nemohli ho ze mě sundat. Ten byl tak nádherný, já si ještě přesně pamatuju jeho barvy.

Dříve rodiče dávali často dárky, které sami vyrobili?

Tu kuchyňku pro mě vyrobili naši sami. To určitě udělali rodiče. Nebylo tolik peněz. My jsme se sice měli relativně dobře a já byla dlouhou dobu jedináček, ale maminka také naštěstí sama pletla a vyšívala mi šaty, byla velice zručná.

Jak to bylo s jídlem na Vánoce. Třeba za války?

Špatně se shánělo, ale naše rodina měla štěstí, nemuseli jsme hladovět. A přede mnou museli všechno zamykat. Protože já jsem „dorůstala“ a po deseti letech se narodil můj bratr a já bych mu bývala všechno snědla. Tak se to zamykalo, protože já měla věčně hlad.
Ale to základní jsme měli. Dědeček byl navíc nimrod, tak někdy něco s ostatními zastřelili a s mým tatínkem ještě navíc chodili na ryby. Takže jsme jedli dost ryb. Ty mám ráda i dneska. Vánoce bez ryby ani náhodou, ryba musí být.

Sházeli jste se na Vánoce celá široká rodina?

My jsme žili v jednom domě s otcovou sestrou a jejím s manželem a dcerou, takže s nimi jsme trávili Vánoce společně. Lítali jsme nahoru dolů po baráku. Sestřenice mi ukazovala její dárky a já ty moje.

Vaši rodiče byli po válce odsunuti.

My jsme byli česko-německá rodina. Macanovi, moje rodina, byli původem Češi. Ale dědeček si vzal za ženu Němku a ta vyžadovala, aby můj otec chodil do německé školy. Naučil se číst a psát v němčině, a tak už se hlásil k Němcům. Proto když v roce 1938 obsadili Němci pohraničí, my jsme tu zůstali. Po válce ale byli rodiče s bratrem odsunuti.

A do vás se mezitím zamiloval maďarský voják a odvedl si vás. Jak k tomu došlo?

To vzniklo, když otec ležel s poraněným okem v Užhorodu, který tehdy patřil pod Maďarsko. Do Lípy se pak otec vrátil i s několika maďarskými vojáky, kteří přijeli na přeškolení. Jeden z nich se do mě zamiloval a chtěl mě za každou cenu. Mně v té době bylo šestnáct. A on pořád, že mě chce a že stejně musíme pryč a že se o mě postará. Tak mě moji rodiče zplnoletili a já jsem s ním odešla. Nejdříve na Slovensko a pak do Budapešti.

Co se změnilo, když srovnáte Vánoce, které jste prožívala jako dítě, a pak už jako dospělá?

Všeho je teď víc. Ale řekla bych, že je méně lásky mezi lidmi. Každý myslí jenom stylem „já, já“ a na ostatní kašle. Obzvlášť dnešní mládež je taková. My jsme se měli všichni rádi. Poslední kousek chleba bysme dali.
Moje rodiče měli trafiku. Dostal ji otec za to, že byl jako československý voják v první světové válce raněný a přišel o oko. Měli jsme krámek blízko Tatrovky, kde se vyráběly vagóny, takže továrna krizi nezažila a jela naplno. Matka už v pět hodin stála za pultem, aby odchytila první kunčafty a měla peníze.
A tehdy chodilo plno žebráků – muži i ženy. „Nemáte paní nějaké šatičky po holčičce,“ ptaly se žebračky mé maminky. A maminka řekla: „Nemám, nemám.“ A já jsem říkala: „Mami, já mám tolik šatiček, však dej jedny.“ Matka ale myslela na zadní kolečka. A pak jsem jí řekla, že je lakomá. Anebo chtěli peníze a maminka mi vysvětlovala. „Vždyť jich chodí za den dvacet. A když každé něco dám, nám nic nezbyde,“ říkávala maminka. Mně jich bylo líto a všechno bych jim rozdala. A takový trouba jsem dodneška. Můj muž mi říká Matka Tereza.

Chodili jste jako děti o Vánocích bruslit?

No samosebou. To jsem chodila bruslit. A pak jsem vždycky dostala facku, protože jsem nikdy nebyla včas doma. Když to ale bylo tak hezký. My jsme tady v Lípě měli malé umělé kluziště. Tam byla dřevěná bouda s velkými kamny, kde prodávali čaj a párky. Hudba nám hrála, no to bylo něco. Kluci nás chytali a dělali řetěz kolem nás, a to se mi líbilo. Proto jsem pořád chodila pozdě domů.

Máte děti, vnoučata i pravnoučata. Budete s nimi letos o Vánocích?

Na Štědrý den teď ne. Ale dříve jsme společně bývali, ale to bylo v době, když ještě děti byly malé. Teď mám jednak svůj handicap, mám dvě endoprotézy, takže nerada někam chodím, a navíc mi vadí, že bych měla spát někde jinde. Moje postel je pro mě svatá.

Ale určitě vás navštíví.

To přijdou. Oni nebydlí daleko. My sami jsme byli předevčírem za synem.

Vzpomenete si na dárek, který vám udělal největší radost?

Knížka. Já jsem hroznej knihomol. Čtu, čtu, pořád čtu. Knížka a hudba, to je moje. A dokud jsem mohla tancovat, tak ještě tanec. Zatančit si jdeme ještě někdy i teď, ale většinou tak jedno tango a hodně opatrně. Hrajou jednou za měsíc, tak tam chodíme.

A která z těch knih, které jste dostala jako dárek, je tedy vaše nejoblíbenější?

To si pamatuju. Heidi. Tak se jmenovala ta knížka a napsala ji německá spisovatelka Johanna Spyri.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!