Snowman Trek – česky bychom mohli říci „túra sněžného muže“ – je 300 kilometrů dlouhá pěší trasa vedoucí panenskou přírodou bhútánského Himálaje. Přestože se Snowman Trek pyšní puncem nejtěžší světové túry, na vlastní kůži jsme zjistili, že tak zlé to zase není.
Legendární túra mne po předchozích návštěvách Bhútánu lákala dlouho, a tak jakmile nastala vhodná konstelace, zařídil jsem si volno a vyrazil v malé tříčlenné skupince na tenhle parádní výšlap. Měsíc putování divočinou pod zasněženými sedmitisícovkami mimo jiné zafungoval jako očišťující sabatikl v pohorkách a obdařil mne přílivem nové energie, který jsem ani nečekal.
Velká nadmořská výška, velké převýšení, bezpočet horských sedel, těžce schůdná cesta nebo totální odlehlost – to vše činí Snowman Trek velmi obtížným, takže jej ročně absolvuje méně lidí, než ve stejném období zdolá Mount Everest. Na druhé misce vah ale leží nezapomenutelné pohledy na zasněžené sedmitisícovky, nádhernou horskou krajinu bez turistů, odlehlé kláštery nebo na termální prameny ukryté v lesích.
V porovnání s ostatními světovými túrami má Snowman Trek bezesporu výsadní postavení. Mohu to s čistým svědomím prohlásit i proto, že jsem většinu světově proslulých treků prošel.
Start naší cesty padl na konec září, vhodné klimatické „okno“ pro Snowman Trek je velmi krátké, je třeba vyrazit s koncem letního monzunu a vše stihnout do doby, než první sněžení uzavře vysoká horská sedla. Spolu s námi půjde průvodce s pomocníkem, kuchař a jeho asistent a koňáci, kteří se budou starat o celkem 17 mul nesoucích veškerý náklad na dlouhou cestu.
První dva dny nás čeká aklimatizační stoupání k jednomu z nejhezčích míst v celém Himálaji, do kempu pod mohutnou, tři kilometry vysokou stěnou posvátné hory Džomolhari. Hned vedle se zvedá další, prý nejkrásnější himálajská hora Jitchu Drake, jejíž špičatý vrchol tak trochu připomíná Matterhorn.
Hrbolatá stezka nás vede přes horská sedla, táboříme na malebných místech, tu a tam mineme letní tábor pastevců jaků nebo projdeme kolem buddhistických čhörtenů s typickými praporky. Jako bychom byli odříznuti od světa – telefonní signál Pěší sabatikl v bhútánském Himálaji na dlouhé týdny zmizel, o elektřině a jiných vymoženostech civilizace si můžeme nechat jen zdát a živou společnost nám kromě našich koní dělají jen stáda plachých nahurů a na obloze kroužící havrani. Sněžný levhart, který zde také žije, zůstává našim zrakům bohužel ukrytý.
Konec první třetiny treku ohlašuje izolovaná horská vesnice Laya, jejíž obyvatelé patří k etnické skupině Layap, hovořící vlastním nářečím. Hlavní viditelnou zvláštností jsou bambusové kloboučky, zakončené špičatou „anténkou“, které nosí zdejší ženy. Táboříme na zahradě u místních lidí, odpoledne usedáme v jejich kuchyni a vychutnáváme si čaj s jačím mlékem.
Po odpočinku v Laya směřují naše kroky do nejodlehlejší oblasti Bhútánu, do téměř liduprázdného kraje Lunana, kde se budeme pohybovat týden chůze od nejbližší vozové cesty. Tato nejsevernější oblast země je krajem obrovských hor, ledovcových jezer, dravých řek a také kočovných pastevců jaků.
Již jsme si zvykli na nadmořskou výšku a také jsme se sžili s relativním komfortem, který nám jsou průvodci schopni zajistit: kolem půl sedmé nás budí asistent průvodce Pema s horkým čajem v ruce a s miskou s teplou vodou na umytí, následuje snídaně a v osm většinou vyrážíme. Dopolední pochod přerušuje krátká pauza na čaj nebo kafe a v poledne se z termosky servíruje teplý oběd, který kuchař ráno připravil. Do kempu přicházíme odpoledne, to už máme postavené stany a do večeře odpočíváme nebo hrajeme mariáš.
Pod sedlem Karchung La stanujeme skoro v pětikilometrové výšce a oddáváme se výhledům na strmé stěny okolních hor. Když nazítří ráno staneme v zasněženém sedle, jsme odměněni nádhernými výhledy na okolní jezera a hory. Následující čtyři dny vede horská stezka totálně pustou krajinou, než spatříme první z několika domečků osady Woche. Lesy nad vesnicí se barví podzimními barvami a připomínají tak blížící se zimu, která Snowman Trek na dlouhé měsíce uzavře.
Vesnice Thanza je jednou z nejvýše položených v Bhútánu, leží ve výšce 4200 metrů, pod tři kilometry vysokou stěnou Stolové hory. Namísto plánovaného celodenního odpočinku vyrážíme k malebným jezerům, která však představují velké nebezpečí pro celé údolí pod nimi. V roce 1994 praskla moréna jezera Luggye a vlna usmrtila dvacet vesničanů. Mnohem vážnější hrozbou je ale sousedící jezero Thorthormi, jehož případné protržení ohrožuje stovky lidí na životech a představuje tak jakousi časovanou bombu.
Po týdnech putování je nyní před námi nejtěžší úsek celého putování, celodenní stoupání do nejvýše položeného kempu na naší výpravě. S přibývajícími výškovými metry se krajina stává drsnější, mizí tráva a kamenité svahy pokrývá souvislý sníh. Vstupujeme do skutečných velehor. Kempování ve výšce 5250 metrů nám díky aklimatizaci nečiní potíže i naši koně se klidně a za tichého cinkání svých zvonků celou noc pasou kolem našich stanů.
Následující ráno je mrazivé a jasné, ještě za svitu hvězd se vydávám na nedaleký kopec, ze kterého můžu fotit sluncem ozářené vrcholy Stolové hory a dalších okolních sedmitisícovek. Po snídani vystoupáme k jezeru Tshorim Lake, jehož tyrkysová voda se leskne přímo pod nejvyšším bodem celého treku, 5474 metrů vysokým sedlem Gophu La.
Téměř na dosah odtud se zvedá strmá stěna nejvyšší hory Bhútánu a nejvyšší nikdy nezdolané hory světa Gankar Puensum. O výstup na 7540 m vysoký štít se v minulosti několikrát neúspěšně pokusily horolezecké výpravy, Bhútán ale později hory vyšší než šest tisíc metrů uzavřel a následně na svém území zakázal veškerou horolezeckou činnost.
Blíží se konec naší cesty, dlouhé dny v pohorkách kupodivu nezanechaly následky ani na našich nohách, ani na vybavení. I tak se ale už několik dní těšíme na termály Duer Tsachu, kde se pořádně vyhřejeme a umyjeme!
V hlubokém údolí leží několik termálních pramenů, které zde podle pověsti před staletími vytvořil buddhistický učitel Guru Ringpoche. Objevujeme několik dřevěných přístřešků, každý s vlastním termálním pramenem a upraveným bazénkem na koupání. Duer Tsachu jsou bezesporu jedny z nejkrásnějších termálů na světě, které jsem navštívil, nejkratší cesta z civilizace sem trvá několik dní pochodu, což umocňuje pocit jedinečnosti a osamělosti.
Těžko říct, jestli to byla chuť na vychlazené pivo, vidina hotelového pokoje nebo slíbená lázeň „hot stone bath“, každopádně jsme se rozhodli spojit poslední dvě etapy v jednu a posledních 27 kilometrů do Bumthangu jsme svižně urazili na jeden zátah.
Měsíc dlouhý pobyt v horách a mimo civilizační vymoženosti mne nabil novou energií, ze které budu ještě dlouho čerpat. Zdá se to neuvěřitelné, ale i po třech stovkách našlapaných kilometrů se cítím svěží, že bych se v Bumthangu klidně otočil a vyrazil pěšky na zpáteční cestu.
Praktické informace
• Snowman Trek: Trasa mezi osadou Shana a údolím Bumthang měří cca 300km, překračuje 11 sedel a celkové převýšení činí 14 tisíc metrů. Celkem je třeba počítat s 24–26 dny putování.
• Kdy jet: Ideální období je říjen, kdy panuje stabilní počasí s minimem deště. V létě přichází monzun a cesty jsou bahnité, přes zimu až do jara leží v horských sedlech sníh a cesta je neprůchodná.
• Cena: Kvůli nárokům na logistiku a servis je třeba počítat s částkou minimálně 160 tisíc korun za osobu bez letenky.
• Zajištění cesty: Snowman Trek je nutné mít předem zajištěn od místní agentury. V Bhútánu existuje zhruba 400 touroperátorů, ale jen minimum místních kanceláří má se Snowman Trekem zkušenosti a nabízí dobré průvodce a plně kvalitní a profesionální servis.
