Petr Korbel by chtěl otevřít akademii stolního tenisu | E15.cz

Petr Korbel by chtěl otevřít akademii stolního tenisu

Jiří Podhájecký Havířov

Stolní tenista Petr Korbel chce zažít ještě jednou atmosféru olympijského turnaje. Pokud mu zdraví dovolí, chce jet do Londýna 2012.

Nejúspěšnějšímu stolnímu tenistovi posledního desetiletí Petru Korbelovi je už osmatřicet let. To ale nemění nic na faktu, že stále za zeleným stolem nemá v Česku konkurenci. „Mladí mě můžou porazit, ale ne porážet,“ říká Korbel. Pokud mu vydrží zdraví, chtěl by se podívat ještě na jednu olympiádu do Londýna 2012, v pořadí už šestou v jeho kariéře.

Tíhnul jste hned od mala ke stolnímu tenisu?
Začínal jsem v šesti letech, kdy mě na stolní tenis přivedl otec. Ale nebylo to tak, že bych hned chodil pravidelně na tréninky. Tatínek to ani nechtěl. Vedl mě k takové všestrannosti. Dělal jsem gymnastiku, volejbal, fotbal,hokej. A až v jedenácti letech, kdy jsme se přestěhovali do Frýdku - Místku, jsem začal stolní tenis dělat naplno v tréninkovém středisku mládeže, které zároveň tehdy spadalo pod Středisko vrcholového sportu ve Vítkovicích.

V roce 1988 se vám podařilo vyhrát mistrovství Evropy juniorů. Jak na to vzpomínáte? Jsem rád, že se mi po tomhle triumfu podařilo v následujícím roce plynně přejít do mužské kategorie. Tenhle úspěch mi dodal hodně sebevědomí a o to lépe jsem zvládl ten nejtěžší přechod z juniorů k mužům. Později se ukázalo, že můj ročník 1971 je velice silný. Hodně hráčů se dokázalo prosadit v Evropě i ve světě. Proto si toho titulu v juniorech velmi vážím.

Když se dnes řekne stolní tenis, tak většina lidí si vybaví jméno Petr Korbel. Těší vás to? Tak ano. Ale nemusí to tak být. Máme spoustu nadějných juniorů. Ale tady je to, co jsem říkal. Naši kluci nezvládají ten přechod do dospělého stolního tenisu. Je to tím, že kdysi pro stolní tenis byly daleko lepší podmínky. Trenéři jezdívali na stáže do Číny, Japonska. Dneska už ne. Ale myslím, že by se dal najít prostředek, jak stolní tenis u nás vrátit do světové špičky.

Prozraďte jaký? V republice máme spoustu středisek, kde se stolní tenis hraje. Chtělo by to nějak zredukovat a do těch středisek si vybírat jen ty nejlepší. Vytvořit konkurenci. Zatím to tak není. Lidé, kteří o tom rozhodují, si myslí, že je to dobrý systém, ale musíme si přiznat, že výsledky tady nejsou. Jeden trenér pracuje na tréninku třeba s deseti hráči najednou a to je moc.

Přemýšlíte, že byste se dal po skončení kariéry na trenéřinu? Já mám jiné plány. Chtěl bych tady v Čechách postavit nějakou halu na stolní tenis, kde bych vybudoval akademii stolního tenisu. K sobě bych si vzal lidi, o kterých vím, že stolnímu tenisu rozumí a dovedou ho naučit. U nás se stolní tenis dělá úplně jinak než ve světě. Ale důvod je asi prostý. Nejsou finance. A když už jsou, neudělá se našemu sportu nějaká dobrá propagace. Proč se u nás nedělají různé exhibice. Znám spoustu vlivných lidí, kteří by do stolního tenisu vložili i nějaké peníze, jen je třeba je zkusit oslovit. Zatím na tohle nemám čas. Ale v budoucnu se budu snažit stolní tenis určitě výrazně propagovat. Pin pongu se věnuji spoustu let, ale za tu dobu jsem si u nás nezahrál žádný prestižní turnaj. Kromě havířovské TOP dvanáctky, kde hrají naši nejlepší tenisté.

Jak se cítíte po zdravotní stránce? Přece jenom určitý věk na vrcholového sportovce už máte. Regenerace dostává větší prostor než samotný trénink. Hlavně potřebuji být v psychické pohodě. Jakmile přijde nějaké delší cestování nebo když je změna časového pásma, tak už to na sobě cítím.

Jaké to je,když nastupujete proti hráči, který je třeba o dvacet let mladší? Docela zajímavé. Je vidět, že mají někteří ke mně respekt. Někdy až přehnaně. Já, když jsem býval v jejich věku a nastoupil jsem proti zkušenějšímu hráči, tak jsem si vždycky říkal, že není co ztratit a šel jsem do toho po hlavě. Zatím to u nás je tak, že mě můžou porazit, ale porážet ne. Mladí by potřebovali mít větší lokty. Když už jsem cítil, že mi trenér u nás nemůže dát více, sbalil jsem se a šel jsem zkusit štěstí do zahraničí. Ano je to těžké, nikdo na vás nečeká s otevřenou náručí, ale otrkáte se a poznáte jiný způsob tréninku.

Kromě Francie, Německa a teď Belgie jste zkusil hrát soutěž i v Japonsku. To byla asi velká škola? Na Japonsko rád vzpomínám. Klidně si dokážu představit, že bych tam zůstal i natrvalo. Vyhovoval mi jejich životní styl. Oni mají všichni k sobě zdravý respekt. Jsou uctiví a na co nedám dopustit je jejich kuchyně. Ať už v restauraci nebo i na ulici u stánku.

Momentálně působíte v belgickém Charleroi. Jak často jezdíte domů do Čech? Prioritou je Liga mistrů. Takže se stává, že hrajeme třeba tři víkendy po sobě. Když hrajeme ligu, tak nám vedení vychází vstříc, že dojíždíme jen na zápasy. Z toho pohledu je štace v Belgii lepší než v Německu, kde jsem strávil sedmnáct sezon a po většinu času jsem tam musel zůstávat.

Nenapadla vás nikdy myšlenka zůstat v Německu, kde jste si udělal solidní jméno? Ne. Vždycky mě to táhlo zpátky. I když musím říct, že před šesti lety, kdy jsme se vrátili domů natrvalo, nás hodně věcí překvapovalo. Různé zdlouhavé vyřizování po úřadech a podobné věci. Lidé čekají na různé úplatky a když nepřijdou, jsou schopni si o ně říct. S tím jsem se ale občas sešel i v Německu.

Největšího dosavadního úspěchu jste dosáhl na olympiádě v Atlantě 1996. Bylo to čtvrté místo. Ale přesto, nebylo to pro vás zklamání, když jste došel tak daleko? Mrzí mě to dodnes. Celý turnaj jsem odehrál stylem, kdy jsem vyhrával, ale nejlepší pocit jsem měl z toho, jakým způsobem. Předváděl jsem možná nejlepší stolní tenis, jaký jsem kdy hrál. Bohužel jsem ale dostal špatný los, kde jsem měl soupeře z Asie, ale na to se nechci vymlouvat. Největší šrám na duši mám z toho, že předtím na olympiádě se za postup do semifinále dávala bronzová medaile. V Atlantě už ne. Mám jen duplikát, který dostával každý účastník olympijských her.
Docela smutné.
Paradox je, že tuhle změnu navrhnul člověk z Česka, který tehdy seděl v nějakém výboru, který měl za úkol vymyslet nějaké zpestření ve stolním tenise.

Je nastávající cíl olympiáda v Londýně 2012? Vše záleží, jestli mi vydrží zdraví. Doufám, že svoji šestou olympiádu budu absolvovat. Potom bych se s reprezentací rozloučil a věnoval se hraní už jen na nějaké nižší úrovni.

Autor: Jiří Podhájecký Havířov
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!