Výtvarník, spisovatel, hudebník, dramatik, herec. Výčet aktivit všestranného umělce Petra Nikla se dá jen těžko obsáhnout. Je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, několik ocenění získaly jeho knížky pro děti, od divadla Ypsilon obdržel Cenu za absurdní humor. Sám ale říká, že ocenění moc rád nemá a raději je nenechává na očích.
S tím zatím posledním to ale bylo jiné. Přebíral ho za svoji matku Libuši Niklovou, autorku slavných gumových a nafukovacích hraček, které v posledních letech prožívají znovuzrození.
Získal jste už mnoho cen, v březnu jste ale na Czech Grand Design přebíral cenu za svoji maminku, která byla uvedena do síně slávy. V čem se ten pocit lišil?
To bylo jiné zcela zásadně, protože jsem neměl ten pocit trapnosti, že si jdu pro vlastní cenu. Mám k cenám rozporuplný vztah, nerad je přebírám, doma mi musí jít z očí. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Bylo to pro maminku, a hlavně to bylo ocenění za její celoživotní dílo. Měl jsem za ni radost, z těch svých cen ne že bych neměl radost, právě že bohužel mám, proto by se některé měly dostávat až po smrti.
Jaké je nebezpečí cen?
Může vést k mé ztrátě vnitřní svobody, k bludnému závazku, že nesmím odbočit z cesty, která zapříčinila, že jsem tu cenu dostal.
Jak se tomu vy sám bráníte?
Okamžitě na to zapomínám. Je to pro mě minulost. Nemá cenu si na tom nějak zakládat.
Vaše práce vzbuzují na první pohled dojem fantazijního světa a abstrakce, ale zároveň říkáte, že se inspirujete reálným světem.
Fantazii chápu jako metaforu reality. Nemohu si vymyslet nic nového, vycházím z toho, co vidím a znám. Pouze posunuji a zkoumám souvislosti, kontext věcí. Někdy pracuji automaticky a nahodile. Jindy se zase rád vzdávám vlastní invence. V New Yorku jsem například potkal neuvěřitelné týpky, které jsem chtěl zachytit. Původně jsem měl touhu je měnit a upravovat, ale nakonec jsem od toho upustil a překreslil je realisticky pastelkami podle fotografií. Realita se mi tam stala naprostou fantazií, tak jsem připravil letos pro nakladatelství Meander knížku Divňáci z New Yorku. Samozřejmě pro nás jsou „divňáci“, pro ně je to běžná realita a my se jim naopak musíme jevit jako pěkně divní. Taky jsem měl někdy co dělat, abych za to šmírování nedostal po hubě. Mně se Praha taky jevila dost divná, když jsem po půl roce přiletěl, tak je to s tím dojmem fantazie či abstrakce.
Říkáte, že všechny obory, kterým se věnujete, máte stejně rád. Dá se odlišit, kterým se živíte, a který děláte jen pro radost?
To je jako u těch cen, úvahy, co mě živí a co ne, omezují mou svobodu. Samozřejmě realitou je, že divadlem nebo knížkami se neuživím, spíše výtvarným uměním, a že peníze také dávají svobodu. Ale zavřít se proto do ateliéru a jen malovat, to nechci. Ono to vypadá, že se roztahuji do různých činností, ale mám jen jednu mapu, kterou zobrazuji. Ta škála témat je stále stejná, jen některý obraz se více hodí k popsání, jiný k namalování nebo ke zhudebnění. Náročnější práci mají třeba režiséři, scénografové, ilustrátoři, kteří musí svůj mozek přetavit do představ různých autorů a přizpůsobit se jim. To bych nezvládl. Tím, že tematicky nevybočuji, mohu jeden týden malovat a druhý psát.
Vybíráte si zakázky?
Vybírám, musí mě to bavit. Teď dokončuji ilustrace k dětské knížce Jiřího Dědečka, která je velmi zábavná.
Takže přece jen pracujete i pro jiné autory.
To ano, ale text mi musí nějak rezonovat s tím, co sám dělám.
Chodíte na své výstavy a skrytě pozorujete reakce lidí?
Záleží, co je to za výstavu. Pokud vystavuji obrazy, tak tam nemám co pohledávat, to bych se propadl hanbou. To je jako čumět někomu do okna. Ale interaktivní výstavy jsou jiná věc. Tam nejsou jen mé práce, je to kolektivní happening. Na těch jsem rád, protože tam jde o společné prožívání času. Obrazem se stávají všichni přítomní. Ale u obrazů v galerii má být divák sám. Jediná možnost, jak u nich obhájit svoji přítomnost, by byla, kdybych předváděl proces tvorby a maloval přímo před lidmi, ale toho nejsem schopen. Na to mám divadlo.
Proč jste se pustil do pořádání interaktivních výstav?
Vznikly z atmosféry, kterou jsem zažíval po skončení divadelního představení, když diváci neodešli a začali si hrát s věcmi na scéně vlastní hru. V současné době chystáme s dlouhodobým projektem Orbis pictus Play, pořádaným Občanským sdružením Audabiac a manžely Waldovými, jeho zatím největší interaktivní expozici Labyrint smyslů, která bude od 14. června do konce září probíhat v OK Centru v rakouském Linci a menší expozici Play Well, která poběží taktéž přes léto v Galerii Českého centra v Českém domě v New Yorku.
Myslíte, že by se lidem mělo umění nabízet dnes oblíbenou interaktivní cestou, nebo že stále mají význam klasické výstavy, kde si k dílům musí člověk najít cestu sám?
Velká muzea a galerie venku velmi dbají na to, aby jejich servis, který poskytují návštěvníkům, byl skutečně komplexní. Nabízí příjemná občerstvení, mají nabitá knihkupectví, pro děti jsou připraveny animační umělecké dílny. Celkově elektrizují atmosférou velké živosti. Pak si i člověk s větším zájmem sám hledá vztah k vystaveným exponátům.
A v Česku?
Situace se zlepšuje v chápání důležitosti toho, jak by mohlo být umění lépe přijímáno a zpřístupňováno, že nejde jen o soustředění na exponáty, ale že jde o celkovou atmosféru, živost. Aby návštěvník vstupoval do myšlenkově otevřeného a nesterilního prostředí. Jedině tak může získat nepředpojatost k věcem, které jsou mnohdy kontroverzní. Samozřejmě že ta naše lepkavost je zapříčiněna mentalitou a historickým vývojem. V našem kulturně-společenském životě stále přežívá závistivá křeč.
Jak by vypadala vaše ideální galerie?
Měla by být otevřeným prostorem. Výzkumnou laboratoří pro všechny smysly. Měla by umění zpřístupňovat nejširšímu spektru návštěvníků, aby ho brali jako přirozenou součást života a aby nevnímali umělce jen jako plané provokatéry. Aby uviděli nastavené zrcadlo, které je nemá urážet, ale se kterým mohou komunikovat a rozšiřovat svůj obzor.
Měl jste někdy touhu vytvořit takovouhle galerii?
Občanské sdružení Audabiac, projekt Orbis pictus, chystá stálý provoz multifunkčního prostoru u Strossmayerova náměstí. Měl by fungovat jako právě taková permanentní interaktivní laboratoř s prostory pro divadlo, výstavy a dílny. Dříve to bylo pekařské učiliště i s kyništěm těsta. Přál bych si tedy, aby to tam znovu kynulo.
Co vás přitahuje na takových místech?
Líbí se mi, že tam člověk jde s vědomím, že může do procesu tvorby aktivně vstoupit, spoluutvářet ho. Líbí se mi komunikační atmosféra, ve které člověk cítí možnost zapojení sebe.
