Plavou mezi vraky lodí

Potápí se sedmdesát metrů pod hladinu moře, aby viděli rezavějící boeing. Táborští potápěči mají spoustu zážitků a zkušeností a chtějí je předávat mladším. Pod hladinou v Chorvatsku je podle nich plno lodí hlavně z první a druhé světové války. Stejně jako například v Rudém moři. „Je až děsivý, když vidíte v nákladovém prostoru trajektu motorky, auta a batohy utopených lidí,“ říká potápěč Martin Kamenický.
Vrakové potápění je podle něj působivou exkurzí. Jenže člověk nemůže dovnitř lodí, pokud nemá dost zkušeností.
„Zakalíte si vodu, zpanikaříte a těžko hledáte cestu zpátky. V orientaci nepomůžou ani unikající bubliny z techniky. Mizí nahoru i do stran. Takhle zahynuli v kabině dva kluci, když nenašli směr k okýnku
v prostoru dva krát dva metry,“ varuje jeho kolega Jan Lexa. Nepomohla jim prý ani linka, provázek, který si potápěč třeba táhne s sebou od východu, zamotali se do ní.
Podvodní svět probírají táborští potápěči v klubovně na břehu Jordánu každou středu a pátek. Lexa se zrovna nedávno vrátil z Francie, kde se u Pyrenejí potápěl v jeskyních. Vodou vymletá koryta ve vápenci byla nádherná, ale nejvíc si prý užíval stav beztíže. „Je stejný jako u kosmonautů. K základním dovednostem patří umět se dobře vyvážit,“ vysvětluje Lexa. Pod vodou to vypadá tak, že se potápěč bez hnutí nechá nést proudem nebo zůstane na místě, obklopený hejnem ryb.
Podobný zážitek má Lexův kamarád Martin Kamenický kupodivu i z Jordánu.
„Nikdo mi to nechce věřit. Pod vodou mě přilákal stín, v místech blízko veslařské loděnice. Bylo to hejno tak pětadvaceti sumců,“ vypráví.
V rybníce už potápěči našli přilby a zbraně z druhé světové války. „Jinak je v Jordánu plno odpadu. U mostu dokonce leží shozené lešení, které byl někdo líný po stavbě uklízet,“ dodává další potápěč Ivo Harazim.
Táborský rybník je ovšem vhodný pro potápění jen párkrát do roka. Kvůli viditelnosti se ponor vyplatí v listopadu nebo na přelomu května a června.
Oblíbenými místy mužů s ploutvemi jsou lomy v Miličíně, Horní Cerekvi, Svobodných Heřmanicích na Moravě a také ledovcová jezera v Rakousku.
Každý potápěč ale začíná na otevřené hladině. Táborští jsou schopní vycvičit zájemce o tento sport na nejvyšší úroveň. To znamená až na jeskynní potápění.
„Není problém s lidmi dojet trénovat do Miličína nebo vyrazit k moři, kde se mohou v pár metrech potápět mezi rybami. Máme zájem o další členy klubu a chceme jim předat své zkušenosti,“ říká Harazim.
Bezpečnou hloubkou k potápění je i v případě, že selže technika, čtyřicet metrů. Při hlubších nebo delších ponorech je nutné dodržovat dekompresi. Zastávky, kdy se musí z těla vyplavit dusík. K vrakům je to třeba osmdesát až sto metrů. V tlakových lahvích je dusík v určitém procentu nahrazený heliem. Směs doplňuje kyslík.Stlačený dusík, který se používá například při narkóze v nemocnicích, může podle potápěčů v extrému vyvolat stav omámení. „Při plánovaném ponoru do osmdesáti metrů jsem chytil hloubkovou nemoc. Ostatní jsem viděl, jakoby v záři tisíců diod. Pak všechno začalo kostičkovat, jako špatný obraz na monitoru,“ vzpomíná zhruba na dva roky starý zážitek Kamenický.
Člověk v takové chvíli ztrácí soudnost a myslí si, že se nic neděje. „Chtěl jsem si odpočinout. Kdyby se ostatní se mnou nevrátili, odpočívám tam do dneška,“ vypráví.
Potápění s dekompresí, ve vracích nebo pod ledem není skutečně extrém pro každého. „My pro to máme slabost, ale každý může zůstat do dvaceti metrů a vychutnávat si podvodní svět, což dělá většina lidí,“ vysvětluje Harazim.
Protože potápěčské vybavení vyjde v slušném základu zhruba na padesát tisíc, je ochotný části výstroje do začátku půjčit. Každý by měl ale mít svůj šnorchl, ploutve a masku. Kdo chce s potápěním začít, tomu stačí přijít v pátek od osmi hodin večer do klubovny vedle stadionu Míru.