Fakt to nechápu. Jak na sebe může krásná dívka i sympatická dáma nechat nanést tři čtvrtě kila líčidla, nalepit druhé řasy s blýskavými kamínky nebo si vytvořit pomocí štětce s pudrem (či co je to za kýho čerta) na tváři stíny tam, kde nejsou?
Nadarmo se neříká, že chlap, který je jen trochu hezčí než kozel, je už docela pěkný. Potřebujeme my hoši nějaké tvářenky a lesky na rty? Jak s tím, naše milé holky, můžete žít, když se musíte dnes a denně dívat na plesnivé mužské obličeje bez stopy řasenky a korektivu?
Asi nejsem správný typ do poroty soutěže Miss, ale dovedu si dobře představit, že by ženská část lidstva existovala bez líčidel a kosmetiky. Problém jen trochu je, že se mě v tomto ohledu na můj názor nikdo neptá. Já vím a, GRRR, už mlčím.
OK, nanášejte si na obličeje cokoli po libosti, ale mě z toho vynechte, nechci o tom nic vědět a ani to vidět. Nemohlo by se třeba raději více žen angažovat v hnutí Za hospody krásnější, Popelník v každém koutku, či Pivo dobřejší a levnější? Dobře, tady končí výlev raného čtyřicátníka s počínající pleší.
Když jsem dělal rozhovor s renomovanou polenskou vizážistkou Evou Neubauerovou, zaujaly mě dvě věci. Až fyzická empatie vizážistky vzhledem k modelu/modelce (a ke mně, děkuji!) a trpělivost modela/ modelky nechat ze své tváře náročným líčením vytvořit někoho vlastně docela jiného.
Nevěděl jsem dále, že umělecké líčení je náročná fyzická dřina. A že se lidský obličej ve vrcholných chvílích úsilí vizážisty mění v živé plátno v rukou výtvarníka. Tedy před obojím uctivě smekám. I když to i nadále nechápu. (Neporadili byste mi, co mám ale dělat s tou rozlézající se pleší? Počítám, že do dvou týdnů budu mít tu bestii po celé hlavě. Trochu přeháním a ne, že by na tom záleželo. Ale přece jen.)
