Po maratonu sestupoval ze schodů pozpátku

Bývalý jednatel Dukly nejdřív vyhrál s dorostem Liberce v Jihlavě turnaj, o pár týdnů později běžel maraton.

Jako jednatel hokejové Dukly sice strávil v krajském městě Vysočiny jen necelý rok, přesto se Janu Zachrlovi vryla Jihlava výrazně do paměti a často se do ní vrací.

Na konci uplynulé sezony vyhrál s mladším dorostem Bílých Tygrů Liberec na Horáckém zimním stadionu Memoriál Jaroslava Pitnera. „Každá výhra těší, ale nijak zvlášť ji nepřeceňuji. I když je jasné, že právě tady jsem uspět chtěl. Člověk má vždycky radost, když může ukázat, že šel opravdu za lepším,“ říká osmatřicetiletý Zachrla.

Znamená to, že na působení v Dukle nevzpomínáte zrovna v dobrém?

Ale ne, tak to není. Vzpomínky jsou standardní, na něco dobré, na něco méně. Necítím žádnou zášť, prostě to celé skončilo tak, jak asi mělo.

Přesto vás lze v Jihlavě vidět v poslední době často.

To je pravda, mám tady přítelkyni a dost přátel, takže důvody mých návštěv jsou především osobní.

A když dorazíte jako trenér libereckého dorostu, tak vás to netáhne automaticky tam, kde jste měl kancelář?

Že bych se třeba spletl? Tak špatně na tom nejsem, abych si nepamatoval, kde jsou kabiny a kde kanceláře. Věděl jsem dobře, kam chci jít.

Bylo něco, co vás při příchodu vyloženě překvapilo?

Určitě krásné nové mantinely, hodně tím celý stadion prokoukl. Ale na druhou stranu třeba sociální zázemí v kabinách pro hosty je fakt hrozné. Na to by se měl majitel stadionu přijít podívat a něco s tím udělat.

Třeba to bude v nadcházející sezoně lepší. Přijedete do Jihlavy zase jako trenér libereckých hokejistů?

Zatím v Liberci zůstávám. Ale člověk nikdy neví, co se může stát za pár dnů, týdnů nebo měsíců.

Vám ovšem neučaroval jenom hokej. Nedávno se například vaše jméno dalo najít také ve startovní listině pražského maratonu. Opravdu jste ho absolvoval?

Ano. A dokonce jsem to i přežil.

Jak vás to vůbec napadlo?

Přesně takhle se zeptala moje mamka, když jsem jí to po závodě oznámil.

Až po závodě? Vy jste to dopředu nikomu neřekl?

Věděla to jenom přítelkyně a bratr. Tomu jsem to hlásil hned někdy v březnu, kdy jsem poslal přihlášku. Ale asi si myslel, že mě to nakonec přejde.

Často běháte podobně dlouhé tratě?

Právě že vůbec. Tohle byl můj úplně první maraton. Na jeden zátah jsem dal předtím tak maximálně šestnáct kilometrů. Prostě jsem chtěl vyzkoušet, co je tělo schopné vydržet. Trénoval jsem dva měsíce tak dvakrát až třikrát týdně, a pak jsem šel na to.

Měl jste krizi? Kdy?

Jeden známý mi říkal, že krize přichází tak po pětatřiceti kilometrech, ale ke mně teda dorazila podstatně dřív. Sekla se asi o deset kilometrů.

Přemýšlel jste, že závod nedokončíte?

Takhle striktní myšlenka mě snad ani nenapadla. Pořád jsem si říkal, že to ještě trochu jde. I když právě asi na tom pětadvacátém kilometru jsem se najednou začal strašně smát a ptal se sám sebe: Proboha, ty vole, jak ses sem dostal? Kdo tě do něčeho takového mohl přihlásit? Vršek těla byl relativně v pohodě, ale nohy si dělaly, co chtěly.

Kolikátý jste doběhl?

Přihlásilo se asi osm a půl tisíce účastníků a já skončil někde v polovině. Dal jsem to za čtyři hodiny a nějakých jednapadesát minut.

A jak dlouho jste se potom léčil?

Ani moc dlouho ne. Kamarádi, kteří maraton běželi, tvrdili, že to trvá tak týden. Ale já byl po dvou dnech celkem v pohodě. Nejhorší chvíle jsem zažil po doběhu, když jsem šel na metro. Musel jsem ze schodů sestupovat pozadu, jinak to absolutně nešlo. Ale uklidňovalo mě, že v tom nejsem sám, podobně couvajících jsem kolem sebe zaznamenal víc.

Příští rok poběžíte zase?

Asi tři dny jsem tvrdil, že už mě na něco takového nikdo nedostane. Jenže pak to přešlo a teď už úplně nevylučuju, že si to za rok zase zopakuju.