Krušnohoří / Folkloristka Nancy Thymová je jediná na světě, která hraje na prastarou krušnohorskou harfu a jde ve šlépějích zapomenutých hudebnic z Přísečnice na Chomutovsku. „Ten hudební nástroj mě očaroval vlastně docela náhodou, protože se dochoval pouze v paměti několika odborníků a potomků krušnohorských muzikantských rodů,“ říká Nancy Thymová
Když padla opona
Když padla Berlínská zeď a otevřela se železná opona, našla v bývalém východním Německu lidi, kteří znali několik osudů muzikantů z Krušných hor. „Právě u nich jsem si uvědomila, že moje harfa pochází z Přísečnice,“ začíná vypravovat svůj příběh za zapomenutou harfou Thymová.
Původně chtěla studovat archeologii. Jenomže se nepohodla s jedním z profesorů University of California v Los Angeles a ve sporu se na její stranu postavil profesor folkloristiky. „Jako anděl strážný najednou stál vedle mě. Bylo to osudové. Rozhodla jsem se jít jinou životní cestou, cestou hudby,“ vzpomíná Američanka.
Láska na první pohled
Přešla na katedru folkloristiky. Při studiích ji vyslali do Německa na kurz výroby původních lidových nástrojů, konkrétně flašinetu.
„Kurz byl blízko českých hranic a k mému údivu nám kromě flašinetu předvedli i velmi zvláštní harfu. Zamilovala jsem se do ní na první pohled,“ přiznává Thymová. Příliš se o tajemném nástroji nedověděla. Znala postup jeho výroby, jinak nic víc.
„Němci ji viděli v muzeu, okopírovali, ale neznali její původ,“ říká žena, ze které se dnes stala vypravěčka příběhů z Krušnohoří.
Když se z kurzu vrátila domů, harfu si vyrobila. Tušila jen, že snad patřila potulným muzikantům z Čech. „To mi nestačilo. Jenomže jsem nenašla žádnou literaturu, kde bych se o harfě dočetla. Ptala jsem se v muzeích, profesionálních i amatérských hudebníků, po harfě se slehla zem,“ rozkládá rukama rodačka z Kalifornie, kterou hra osudu zavedla znovu do Německa. Od roku 1978 tam žije.
Voda místo města
Na první stopu přišla, když po pádu totalitního režimu poprvé zavítala do bývalé Německé demokratické republiky. „Doslechla jsem se o městě s obrovskou hudební tradicí, o Přísečnici. Okamžitě jsem ji našla na mapě, sedla do auta a frčela jsem přes hranice. Ale místo města jsem viděla jen vodu, samou vodu,“ vzpomíná Nancy. Dojela tedy do Chomutova. Namířila si to do muzea, kde se dověděla o osudu Přísečnice. První stopu, která vypadala tak nadějně, spláchla voda.
„A byla jsem zase tam, kde předtím. Nelenila jsem a vyptávala se lidí. A příběh zapomenuté harfy dostával konkrétní podobu,“ ohlíží se na začátek své pouti Nancy Thymová.
Našla několik lidí, kteří v Přísečnici žili. Ale pořád to nebylo to, co skutečně hledala. Do té doby, než jí vstoupila do cesty osamělá žena. „Bylo jí přes devadesát let. Lidé o ní říkali, že je blázen, s nikým se nestýkala,“ prozrazuje pomalými kroky hudebnice. Když se setkaly tváří v tvář, dívaly se nekonečně dlouho a přece pouhých několik vteřin do očí. Beze slov si porozuměly. Stará paní pookřála, pozvala Nancy Thymovou dál a vypravovala jí všechno, co věděla.
Od ní, možná poslední z původních harfenistek, se dověděla mnohé. Například to, kde prodávají nejlepší struny z ovčích střívek a že je třeba je potírat ořechovým olejem, aby nepraskaly.
„Vzpomínala na mladé ženy, které s harfou na zádech putovaly krajem a vypadaly jako andělé. Svěřila mi jejich příběhy, které jsem okamžitě zakomponovala do programu, se kterým vystupuji po celém světě,“ říká Thymová.
Nevídaný zážitek
Nancy Thymová se stala jedinou ženou, která putuje tak, jako kdysi ony, od města k městu s harfou.
Nedávno zavítala i na sever Čech. V podzemí chomutovského kostela svaté Kateřiny měla koncert, na který přišlo jen několik skutečných fajnšmekrů.
„Byl to nevídaný zážitek,“ hodnotí její vystoupení Hedvika Hurníková, která pamatuje mnohé z minulosti Krušnohoří, ale harfa pro ni byla něčím úplně novým. „Měla jsem tetu ve Výsluní. Dávno nežije, ale kdysi jezdila se skupinou mladých děvčat po světě. V bílých krajkových šatech s mašlemi hrály na housle a zpívaly. Vím, že byly v Řecku, v Itálii, v Rusku. Taky vím, že si z cesty přivezla syna, ale to je všechno tak dávno,“ naznačuje hudební tradici Krušnohoří pamětnice Hurníková.
Harfa bez pedálu
Nancy Thymovou na housle doprovází přítel Thilo Viehrigem. Žijí spolu u Naumburgu v pět set let starém domě, kde pořádají koncerty na historické nástroje, samozřejmě také na harfu z Přísečnice. Oproti dnes známé harfě je ta krušnohorská mnohem lehčí a menší. Aby ji dívky unesly na zádech, vážila pouhých pět kilogramů.
Krušnohorské harfě lidé také říkali háková. Nemá ani jeden pedál, jako harfy moderní. „Na krku harfy jsou malé kovové háky. Otočením háku proti struně dostanete půltón,“ vysvětluje princip hraní na hákový nástroj hudebnice.
Hraní na hákovou harfu vyžaduje velkou zručnost. Nancy Thymová ji zvládla díky několika školám z osmnáctého století. Ty vypátrala v archivech a na některé z nich ji navedla stařena z Přísečnice.
Písně o lásce i zklamání
Thymová hraje a zpívá písně minulé doby, většinou o osudech potulných hudebnic, o jejich láskách, zklamáních. Došla k nim ve starých novinových výstřižcích, archivních fondech, v ručně psaných záznamech samotných harfenic, jak se jim kdysi říkávalo.
Fenomén Krušnohoří
Putující harfenistky patří k základním prvkům krušnohorské historie novověku, a to nikoli jen hudební. A právě Přísečnice v Krušných horách byla v devatenáctém století centrem, kde tato tradice vznikla.
Slyšeli jste o harfenistkách v Krušných horách?
