Poděbaby, Zbinohy, Pobikozly vs. Rozkoš, Veselý Žďár a Nový Svět

Vraždovy Lhotice, Knyk, Cikánka, Litohoř, Zaječí skok, Stvořidla... Co znamenají ty názvy? A znamenají vůbec něco konkrétního?

Názvy obcí nebo míst na Vysočině jsou mnohdy zahaleny neproniknutelným tajemstvím. U některých však lze jejich vznik vystopovat, nebo alespoň odhadnout. Sedmička se o to u některých názvů pokusila.

Otazníky přináší už jméno Jihlavy, o kterém dodnes není mezi odborníky jasno, zda je odvozeno od ježků, kamenitého dna řeky Jihlavy, či teploty její vody, která do nohou píchala jako ježčí bodliny, jehly.

Redaktor Sedmičky se podíval i do Zhoře, obce na jih od Polné, známé nejen svým masopustem, který se zde tradičně koná v úterý. Ale také jako ves, která patří k nejstarším na Vysočině.

Je první polovina března, teplota se drží kolem nuly, ale slabý sluneční svit budí dojem, že je tepleji, než ukazuje hladina rtuti. Led na vodních hladinách se rozpouští jen pomalu. Slunce ale láká ven, a tak na hrázi Návesního rybníka ve Zhoři u Jihlavy postává skupina místních kluků a chvílemi zkouší, jestli ještě vodou pokrytý led unese jejich váhu.

Různé varianty ohně

Na otázku, jestli vědí, jak vznikl název jejich obce, se jen smějí. „Paní učitelka nám kdysi říkala, že ten název mohl vzniknout od toho, že tady kdysi hořelo. Možná to má souvislost s ohněm. Ale po pravdě jsem o tom moc nepřemýšlel,“ říká bývalý zhořský školák, dnes už jihlavský student Marek Pavlíček.

Podle odborníků název obcí Zhoř, kterých je v republice nejméně osmnáct (z toho jde v osmi případech o samostatné obce), souvisí s mýcením a vypalováním lesa, na jehož původním místě v dávných dobách lidé svá sídla zakládali.

„Zhoře se zakládaly hlavně ve druhé polovině 12. století na místech, kde první osadníci les vypalovali – Zhoř je od slovesa shořeti a znamená vypálenou půdu,“ uvedli historici Jaroslav David a Pavel Rous, kteří se původem místních jmen na Vysočině zabývali.

Stejný výklad má i starosta Zhoře Vladimír Čížek. „Obce vznikaly dřív na vypáleném místě a naše Zhoř je zjevně postavena na potoku, který naši předci postupně začali rozšiřovat. Takže dnes máme přímo v obci čtyři rybníky, středem obce byla fara s popisným číslem jedna. Nikde na Vysočině asi nevznikaly obce jen proto, že by tam byla už předtím v lese holina, důležitá byla přítomnost vody,“ míní Čížek.

Podobný základ má i řada jiných názvů, jako jsou například Kladruby od rubání klád, Kluky od kácení a zanechávání pařezů, Štoky z německého Stecken, pařezy, či i pro experty poměrně záhadný název Knyk, zřejmě malý kmen nebo špalek, pařez.

Stejně tak vznikly i názvy související opět s vypalováním lesa, žďářením. Tak se zrodily četné názvy jako Žďár, Ždírec či Žďárek. A dalším příbuzným názvem je Světlá, od výrazu mýtina, světlina.

Zajímavá historie taktéž související s ohněm se váže k obci Nadějov dva kilometry jižně od Zhoře. Ta se podle jedné z místních pověstí prý měla původně nacházet o jedno údolí blíže k Nadějovu. „Jenže podle legendy prý obec kdysi vyhořela, a tak se její obyvatelé přestěhovali o jedno údolí dál, na další potok, od Nadějova,“ vybavil si pověst zhořský starosta Čížek. Nadějov nese název podle jména svého zakladatele, opata Naděje.

Faktem je, že Zhoři působí shodnost s osmnácti dalšími jmenovci v Česku poněkud problémy. Úřady si totiž obce, které se jmenují stejně, často pletou. „Jako starosta pátým rokem bojuju s tím, že mě omylem osloví celní úřad z Písku či úředníci z Plzeňska, kde jsou také obce jménem Zhoř, takže si spletou adresu,“ řekl Čížek.

Reklamní názvy obcí

Někdy se obec stane pro svůj název terčem žertovných narážek. To je případ obce Skuhrov na silnici z Havlíčkova Brodu směrem na Habry. Podle jednoho z odborných výkladů je název obce odvozen od skuhrání, v místě tedy lidé skuhrali, protože se jim tam nevedlo dobře.

Třeba kvůli místní špatné půdě, která neumožňovala snadné zemědělství. „Když se někde sejdeme s lidmi z okolních obcí, tak si tam z toho občas někdo dělá legraci, že jsme ve Skuhrově skuhraví,“ říká s úsměvem místní starosta Jaroslav Jambor.

V blízkém Vepříkově to podle něj mají jednoduché. „Jmenuje se to Vepříkov, takže je asi jasné, že tam chovali vepříky. Tam to mají jednoduché,“ dodává v legraci starosta Jambor.

Tato ves proslula tragédií, kdy tam v roce 1911 při děsivém požáru shořelo 63 tamních domů a dva lidé zemřeli.

Vepř je nicméně obsažen ve znaku obce, kde je nad pluhem v červeném poli vyobrazen mohutný černý kanec.

Ke starodávným slovanským názvům náleží jména, jako jsou nejasné Poděbaby u Havlíčkova Brodu, zaniklé Pobikozly (nacházely se na území nynější jihlavské čtvrti Horní Kosov) či dosud existující samostatná víska Zbinohy na Jihlavsku.

Co mají společného názvy obcí Veselý Ždár, Veselí, Rozkoš či Nový Svět? Podle zmiňovaných historiků Rouse a Davida jde o typické české „reklamní“ názvy, které měly do nových osad přilákat další obyvatele. „Mezi místními jmény na Moravě a ve Slezsku se objevuje pouze jedna Rozkoš, která je poprvé doložena v první polovině 18. století. Obdobný, ale starší příklad reklamních názvů představují jména Veselí, Veselice a názvy s přívlastkem Veselý. Typické kolonizační jméno 18. století nese osada Nový Svět,“ uvádějí historici.

Pohřbili ji zaživa

Některé názvy v sobě obsahují prvek jisté strašidelnosti, takovým názvem je například obec Běstvina v okrese Chrudim u hranic s Vysočinou. Podle různých výkladů mohlo jít o místo vyhnanství uprchlíků, ale díky místní divoké přírodní scenérii možná také o prostor, kde řádí běsi.

A do třetice možných výkladů mohli místní obyvatelé v dávných dobách „bzdít“ čili udržovat mírný oheň, a tím signalizovat kouřem. V takovém případě by název obce souvisel s její strážní funkcí, podobně, jako by to bylo u obcí Bezděkov, ale také třeba v případě názvu vesnice Markvartice. Německé jméno Markvart totiž znamená „strážce hranice“. Jména obcí nebo jejich částí, která obsahují kořen slova „cikán“, většinou svědčí o tom, že v místě buď stabilně žili, nebo pravidelně tábořili Romové. Takový je případ pojmenování Cikánský kopec v havlíčkobrodském Perknově nebo jmen osad Česká a Moravská Cikánka uprostřed Žďárských vrchů.

Nedaleko odtud na pahorku na louce u lesa mezi Cikhájí a Herálcem byla také podle staré pověsti kdysi zaživa zakopána žena s dýmkou, tabákem a křesadlem. Kočovníci tady prý podle pověsti pochovali zaživa nejstarší ze svého kruhu na její přání.

Nejprve nechtěli, ale Daniela jim pohrozila cikánským bohem – chtěla by prý už umřít, ale nemůže a nechtěla by ostatní zdržovat při cestě.

„Museli tedy souhlasit. Vykopali hluboký hrob a za smutných cikánských zpěvů ji pochovali s nosítky, dýmkou a tabákem. Daniela živá seděla na nosítkách a kouřila. Tak ji viděli naposled a připadala jim jako bůh všech cikánů,“ praví pověst zaznamenaná v zažloutlém sborníku U vyhaslých milířů. A vypravěč doplňuje, že se hrobu od těch dob nikdo nedotkl, a tak je možné, že Daniela, která nemohla na zemi umřít, dodnes pod zemí žije a klidně tam kouří ze své dýmky.

Čert vytvořil skály

Také na vznik názvu Stvořidla mohla mít vliv lidová pověst, nebo si jej alespoň opentlila barvitou legendou. Stvořidla jsou peřejnatý úsek Sázavy mezi Ledčí a Světlou nad Sázavou poblíž Leštinky a Smrčné.

Skalní srázy po obou březích kaňonovitého údolí řeky podle pověsti nevznikly samy od sebe. Původně zde prý nebyly vůbec žádné skály, ale úrodná půda.

Změna však nastala, když lenivý sedlák z Rejčkova nevědomky povolal na pomoc při svém hospodářství čerta. Ten se k němu dal do služby, ale po deseti letech chtěl za svou práci sedláka odnést do pekla.

Sedlákova žena ale jejich stavení vykropila svěcenou vodou, a tak se čert za trest rozhodl alespoň zničit sedlákova pole tím, že na ně vysype balvany z pytle. Po náhlém zakokrhání kohouta ze Smrčné se však čert bál, že svůj plán do rána nestihne, a tak balvany vysypal do koryta Sázavy a na její břehy. „Tak vznikla Stvořidla i kamenité svahy melechovské. Čertova pomsta zničila někdejší jejich úrodnost,“ hovoří pověst, vydaná v roce 1960 v knize Na Sázavě.

Pastviny poseté kameny mezi obcemi Ostrov a Hradec u Ledče nad Sázavou zase nesou název Kamenné stádo. Vzniklo prý po kletbě místní selky, která v kameny zaklela mladého pastýře se stádem ovcí.

Vrch Melechov prý získal jméno podle místního rytíře Nelecha, který bojoval na straně husitů a po zákeřné zradě opustil místní tvrz a už se do ní nevrátil.

U Moravských Budějovic se nachází obec Litohoř. Také ona vznikla podle legendy z knihy Obrázky z Jaroměřicka na místě někdejšího lesa, les však nebyl vypálen s cílem založit osadu.

Pralesní hvozd prý vypálil pocestný, který v něm zabloudil – a tak les zapálil, aby z něj opět našel cestu ven. Na vypáleném místě se pak usadili lidé a dali nové vsi jméno podle věty, kterou pocestný řekl k lesu, než jej zapálil: „Je mi tě líto, ale hoř!“

Osobitá, až kuriózní jména někdy mívají rybníky, močály či rozcestí. Pro mokřad poblíž Herálce tak předkové vymysleli název Držka, pro nedaleký rybník našli jméno Kuchyně, další dva malé rybníky u Brtnice nesou zřejmě pro kvalitu své vody název Fluska, rybník jižně od Havlíčkova Brodu nese výmluvný název Žabinec, lesní rybník u Klatovce se jmenuje Zhejral.

Vraždy a Zaječí skok

U Radostína nad Oslavou jsou rybníky s malebnými názvy Vopršálek a Vylhal. Nad Třeští je vrch Jelení hora a Jelení skok, u Rantířova zase skála Zaječí skok, nedaleko Javořice je vrch Kozí hřbet. Lesní rozcestí nedaleko Řásné na Telčsku se jmenuje Klepadlo.

Jak vznikl název části obce Vraždovy Lhotice u Ledče nad Sázavou? Zní to prozaicky, ale jmenuje se podle příslušníka starého vladyckého rodu Vraždů původem z východočeského Kunvaldu.