Josef Veselý ve svém životě začínal několikrát. Když začal studovat na kněze, zrušili mu komunisté fakultu. Přichystali mu jinou kariéru, příslušníka Pracovních technických táborů, pověstných PTP. Po třech a půl letech začínal znovu. Jako pracovník pro všechno v Krajské galerii v Gottwaldově. Za to, že se scházel s ostatními bohoslovci ho odsoudili na třináct let za mříže. Jen díky osmašedesátému roku mohl dostudovat na kněze. A osmnáct let byl opavským děkanem.
Zažil jste život za totalitního režimu. Myslíte si, že je to dnes lepší?
Něco se zlepšilo, něco zase zhoršilo. Každá generace si musí prožít své. My jsme žili v době nesvobody, a to bylo zlé. Dnes si lidé pod pojmem svoboda představují, že si mohou dělat co chtějí. Před sto lety byl na každé vesnici hlavní autoritou a vzorem kněz, učitel a starosta. Dnes si spousta lidí neváží nikoho, ani ničeho.
Není to také vinou politiků ?
Určitě. Ti by měli jít vzorem jak v manželství, tak morálce. Místo toho u nich vidíme hrubost, a touhu po moci. Pro spoustu lidí je tak životním cílem jen honba za majetkem a penězi. Když to pak dostanou, zjistí, že to není ono. Že pozbyli svou vnitřní svobodu.
Jak se díváte na dnešní mládež?
Mladí lidé dnes mají všechno. Jenže když nevidí svůj kladný vzor, stávají se závislí na drogách, automatech a jiných věcech. Chyba je i v médiích. Pořád vysílají a píší jen to negativní.
Myslíte si, že se to v budoucnu zlepší?
Vždycky je šance, že potkají dobrého člověka, a obrátí se na dobrou cestu. Také já jsme se setkal se spoustou mladých lidí, se kterými mi bylo dobře, kteří mají ideály. Asi stovka jich za mnou přišla, že se chtějí nechat pokřtít, protože našli v křesťanství určité hodnoty.
Narodil jste se ve Zlámance u Kroměříže. Jaké bylo vaše dětství?
Moc pěkné. Život na vesnici byl přirozený. Otec byl krejčí a žili jsme velmi skromně. Lidé často neměli čím zaplatit a říkali otci: až dostaneme za řepu, zaplatíme. Rodina se zadlužila taky díky mě.
Jak to myslíte?
Dvakrát jsem dostal zánět ledvin a protože na léky nebylo, léčili mě bylinkami. Sousedky už mamince říkaly: však ho nechte umřít. Nakonec mi vzali mandle a měl jsem pokoj.
Smrt vám hrozila i během války.
Ano. V roce 1944 mi prasklo slepé střevo. Jenže sanitky nebyly a neměl mě kdo odvést do nemocnice. Tři dny jsem se po operaci potácel mezi životem a smrtí. Na sále nás tenkrát leželo dvacet. Tenkrát ve mně uzrálo rozhodnutí stát se knězem. Chtěl jsem být po válce lidem nějak prospěšný.
Jenže ke studiu jste si vybral nevhodnou dobu, padesátá léta.
Komunisté začali církev postupně likvidovat. Z několika bohosloveckých fakult, zůstaly jen dvě. V Litoměřicích a Bratislavě, a počet studentů omezili na dvacet v jednom ročníku. Tu naši v Olomouci zrušili a já šel k PTP. Vůbec to nebyla taková legrace jako v Černých baronech. Dotklo se to šedesáti tisíc lidí, kteří nesouhlasili s režimem.
Za co vás pak zavřeli?
S ostatními bohoslovci jsme založili Společenství Vladimíra Neuwirtha a tajně jsme se u něj v Komárově scházeli. Jenže nás sledovali a v roce 1961 všechny pozavírali. Já dostal za velezradu 13 let. Odseděl jsem si čtyři roky ve Valdicích.
Jaké to tam bylo?
Ponižující, ale tenkrát mi bylo dvaatřicet, takže jsem to bral sportovně. Vůbec to nebyly promarněné roky. Setkal jsem se tam s elitou národa a po celou dobu jsem se vzdělával. Během procházek po dvoře jsme stihli přednášky a 8. prosince 1962 mě během jedné z nich biskup Korec a současný nitranský kardinál tajně vysvětil na kněze.
Tam jste také začal psát básně?
Ano. Začalo to vždycky stejně. Napřed jsem to nosil v sobě. A pak jsem jednou v noci nemohl spát a jako by se otevřel nějaký ventil. Přišla myšlenka, pak obraz, formulace a slovo. Ráno jsem ostatním báseň na chodbě zpaměti odříkal.
Jak oslavíte své narozeniny?
V úterý v pět hodin odpoledne budu sloužit v Mariannu mši a pak se s nejbližšími sejdeme u sester naproti, kde nyní v důchodu bydlím.
Josef Veselý studoval od roku 1940 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a dva roky na kněžském semináři v Olomouci. Od roku 1950 sloužil tři a půl roku jako PTP. V roce 1961 byl za členství ve Společenství Vladimíry Neuwirtha zatčen a 25. července ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let vězení. Po čtyřech letech ho propustili na amnestii. V letech 1968 až 1970 dokončil svá teologická studia v Litoměřicích. Pak působí jako kněz v Ludgeřovicích, v Budišově nad Budišovkou a od roku 1987 do roku 2005 je děkanem opavského děkanátu. Josef Veselý publikoval řadu básní a textů. Nejvýznamnější publikovaná díla jsou kolekce básnických sbírek Kamínky do mozaiky, Znamení, Civilizace lásky, Ve znamení slunce. V roce 2001 ho Opavané vyznamenávají Cenou Petra Bezruče za celoživotní básnické dílo.
Jedna z jeho básní:
Ke chvále slova upřímného
Josef Veselý
Jsou smutné domy bez oken
můj drahý
zahrady bez stromů
a stromy bez květů
obloha bez slunce
a ptáci bez zpěvu
A srdce naše i ústa
smutná jsou beze slov
kterými se přelévá
něco ze mne do tebe
A z tebe do mne
můj drahý
