Poutní cesta do španělského Santiaga de Compostela (Svatý Jakub z Hvězdného pole) vede ke katedrále s hrobem svatého Jakuba. Ta leží na severozápadě poloostrova na místě, kde kdysi pastýř spatřil hvězdu. Právě tam boleslavský rodák zamířil.
Proč?
To je ta nejtěžší otázka hned na začátek. Ukončil jsem studium na vysoké škole a měl jsem tak čas.
Má pro vás cesta duchovní rozměr? No určitě. Považuji se za křesťana. Čekal jsem, že mi ta cesta pomůže vyřešit nějaké otázky spojené s vírou.
A vyřešila?
To se ukáže až časem.
Proč jste si vybral zrovna španělské Santiago de Compostela?
Servis kolem cesty do Santiaga je na úplně jiné úrovni než do Říma a Jeruzaléma. Je to takové konzumnější, to jsem ale pochopil až cestou, že to je možná konzumní až příliš. Cestou je možnost přespávat v ubytovnách pro poutníky, takzvaných alberge.
Co alberge vlastně je?
Jsou to místa při cestě pro poutníky k přespání. Za zvýhodněnou cenu. Některé mají označení donativo – dobrovolný příspěvek, ostatní stojí od tří do deseti eur. Na to je potřeba credencial, sbírají se razítka z různých alberge. Bez nich se nedá dál na pouti přespat. Pokud poutníkovi chybí, tak v další ho pak už nepovažují za poutníka. Bralo by se to jako podvod. Některé alberge donatio jsou spojené s farou. Vyhledával jsem je, protože je tam společná večeře poutníků a společná dobrovolná modlitba. Duchovní stránka je tam opravdu silná. Vyhledávají je právě zejména věřící poutníci. Byla tam vždycky příjemná atmosféra.
Vy jste se na Facebooku při informování z cesty zmínil v této souvislosti o Granonu, kde se spí přímo v kostele. Přestože jste napsal, že se atmosféra musí prožít, pokuste se přiblížit, v čem to byl tak výjimečné.
Byl to jeden z nejsilnějších zážitků z celé cesty. Pokoje byly přímo v kostelní věži. Byla tam společenská místnost, kuchyně a místnost na přespání s žíněnkami. Zajímavé to bylo v tom, že jsem se potkal s Češkou Janou. Bylo to asi ve třetině cesty. Výjimečné to bylo atmosférou v kostele. Dost těžko se to popisuje.
Měl jste vůbec mapu?
Ne neměl. Měl jsem takový návrh trasy a etapy do Santiaga, která trvá čtyřiatřicet dnů. Já jsem šel vždycky jednu a část. První den jsem přelezl Pyreneje, bylo to převýšení třináct set metrů. To byl docela hukot.
Hned na začátek jít pořád do kopce.
No pak to ale bylo zase z kopce. Do prvního místa Roncesvalles jsem došel v jednu hodinu odpoledne, ze startu to bylo jen sedmadvacet kilometrů. Tak jsem šel dál, protože jsem byl ještě nezkušený a nevěděl, jak to chodí. První možnost přespání byla pak až v Zubiri, což bylo dohromady padesát kilometrů. To jsem měl docela co dělat. V Zubiri, když jsem tam večer došel, tak mi nechtěli ani dát razítko. Nevěřili mi, že jsem šel ze Saint Jeanu a mysleli si, že jsem podváděl.
Dali ho?
Nakonec ano.
Neumím si ale moc dobře představit, jak víte, kudy jít bez mapy. Přes sedm set kilometrů.
Cesta je značená buď žlutou šipkou, nebo byly po cestě různé jiné symboly. Prostě se to poznalo. Někdo udělal třeba jen žlutou šipku sprejem nebo někde byly pěkné cedule s lasturou.
Kdy jste to chtěl na cestě vzdát?
Nechtěl jsem to vzdát.
Tak kdy vám bylo při putování do Santiaga de Compostela nejhůř?
Když jsem měl potíže s kotníkem a bolel mne. To bylo těsně před Leonem. Zničehonic mne začal bolet a nemohl jsem jít. Tedy mohl, ale strašně to bolelo.
Co se stalo?
Asi bolel z únavy. Ten den bylo ošklivé počasí a pršelo, do toho noha. To mi nebylo příjemně, musel jsem ujít pětatřicet kilometrů. Nebyla jiná možnost. V tom nejhorším počasí jsem šel kolem silnice. Kolem jelo auto, zastavilo, vystoupil chlapík a dal mi dvě mandarinky. A zas odjel.
Zvláštní.
Mne to zase nabudilo. Oni mají ve Španělsku poutníky rádi, je to přece jen silně věřící země.
V čem byla cesta nejtěžší?
Fyzicky jsem neměl problém, spíš psychicky. Navíc neumím slovo španělsky. I když teď už umím „café con leche“. Anglicky taky nemluvím rád. A pořád potkáváte nové lidi a pořád dokola se seznamujete. Vždycky se zeptáte, odkud jste, jak dlouho to jdete. To člověka někdy unavuje. Takže jsem se pak stranil lidí a byl jsem radši zase sám. Každé ráno vstát, zabalit si a celý den jít. Pak zase přespat, čekat do rána. Šel jsem úplně sám.
To jste přece bezpochyby chtěl.
Určitě, camino má jít člověk sám a nejlépe v kuse celou cestu. Někteří lidé, kteří nemají čas, jdou třeba část camina a za rok pokračují tam, kde skončili. Nejtěžší pro mne bylo jít sám, stýskalo se mi.
Šel jste sám, protože jste chtěl a pak to bylo to nejtěžší. Jste věřící?
Nejsem pokřtěný, ale jsem věřící. Uznávám křesťanské hodnoty a chtěl jsem si to na vlastní kůži prožít.
Jestli se ve víře v Boha nepletete?
To se částečně povedlo, ale cesta je velmi zprofanovaná. Na mši jsem ale vždy, když byla možnost, zašel. Nebylo to ale tak bezprostřední.
Vy jste došel ještě o dalších sto kilometrů dál na „konec světa”, na nejzápadnější místo Španělska do Fisterry. Ze Santiaga de Compostela jsem na to měl čtyři dny, nemusel jsem už spěchat. Po měsíci jsem tak ve Španělsku konečně viděl jako správný Čech moře.
Jsme na konci. Každý poutník na něm něco spálí. Co vy?
Spodní prádlo. Ve Fisteře je cedule, ať jsou poutníci ohleduplní k životnímu prostředí. Nic jiného přírodního jsem neměl, vše ostatní bylo z umělých vláken. Moc se mi do toho nechtělo, foukal vítr a mžilo. Byl jsem tam úplně sám. Najednou se objevil profesionální fotograf. Tak jsem prádlo zapálil a zapózoval mu.
