„Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc,“ diktoval profesor Hrbolek v hodině češtiny diktát ve filmu Marečku, podejte mi pero. I hradecké školy měly mezi učiteli zajímavé postavy, jejichž zvyklosti či styl výuky se žákům a studentům vryly do paměti. Staly se z nich legendy.
„Tak třeba češtinář Diblík, úžasný člověk, když přišel do třídy, muselo být hrobové ticho. Když diktoval diktát, vymýšlel si věty jako: Co ty plytký plyši polykáš mé lýtko, místo toho, abys žvýkal orbit bez cukru,“ zavzpomínala na svá středoškolská léta a již zesnulého učitele Petra Rottová.
Absolventi Střední uměleckoprůmyslové školy hudebních nástrojů a nábytku vzpomínají hlavně na Jaroslava Horského a Karla Brůnu. „Jediný učitel, který mě kdy něco naučil, byl Karel Brůna. Učil umělecko-řemeslné zpracování dřeva a dějiny umění. Přednášel takovým stylem, že jsem se nemusel učit,“ uvedl Michal Kunc. Těšte se na Teichmana!
Také Střední průmyslová škola stavební na Pospíšilově třídě měla a má své ikony.
„Pan učitel Teichman byl legenda. Starší studenti nám říkali: Těšte se na Teichmana! Byl to menší, silnější pán, ale když přišel do třídy, nemusel ani zakřičet, a už jsme se ho báli. Na jeho hodinách se kreslily barevné obrázky, sám si nosil barevné křídy. Kdo neměl barvičky a promluvil, šel k tabuli, a když chtěl, tak ho smahnul a měl za pět. Na jeho hodinách bylo ticho, jeho výklad se poslouchal a vždycky jsme látku uměli stoprocentně. Byl to dobrý učitel,“ zavzpomínala Martina Klimešová.
K těm současným ikonám stejné školy patří Martin Frank, mimo jiné milovník klasických filmů a hlášek z nich.
„Byl svým způsobem zvláštní, ale v dobrém. Byla to pro nás studnice informací, přišlo nám, že všechno věděl. O všem mluvil se zájmem. Dokázal studenty motivovat,“ řekl jeho bývalý student Jiří Jelínek, kterému utkvěl v paměti také učitel hudební výchovy ze základní školy Picek, i když z jiného důvodu. „Nosil košili, sako a v podpaží housličky, když jsem chodil do čtvrté nebo páté třídy, přišlo mi to legrační,“ dodal Jelínek.
Věra Macháčková pak ráda vzpomíná na svou třídní ze Zvláštní školy v Komenského ulici Věru Lipskou.
„Byla to třídní učitelka i pionýrská vedoucí. Člověk, který nám rozuměl, který s námi mluvil na stejné úrovni jako s kamarády a vždycky měl na nás čas, když jsme potřebovali něco vysvětlit. Když jsme rozbili okno nebo měli jiný průšvih, byla první, za kterou jsme běželi,“ vylíčila svou vzpomínku Macháčková.
