Pověst je předchází, mezi hradeckými učiteli se stali legendami | E15.cz

Pověst je předchází, mezi hradeckými učiteli se stali legendami

Vymýšleli podivné diktáty, bazírovali na barvičkách, ale studenti na ně rádi vzpomínají – na hradecké učitele.

„Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc,“ diktoval profesor Hrbolek v hodině češtiny diktát ve filmu Marečku, podejte mi pero. I hradecké školy měly mezi učiteli zajímavé postavy, jejichž zvyklosti či styl výuky se žákům a studentům vryly do paměti. Staly se z nich legendy.

„Tak třeba češtinář Diblík, úžasný člověk, když přišel do třídy, muselo být hrobové ticho. Když diktoval diktát, vymýšlel si věty jako: Co ty plytký plyši polykáš mé lýtko, místo toho, abys žvýkal orbit bez cukru,“ zavzpomínala na svá středoškolská léta a již zesnulého učitele Petra Rottová.

Absolventi Střední uměleckoprůmyslové školy hudebních nástrojů a nábytku vzpomínají hlavně na Jaroslava Horského a Karla Brůnu. „Jediný učitel, který mě kdy něco naučil, byl Karel Brůna. Učil umělecko-řemeslné zpracování dřeva a dějiny umění. Přednášel takovým stylem, že jsem se nemusel učit,“ uvedl Michal Kunc. Těšte se na Teichmana!

Také Střední průmyslová škola stavební na Pospíšilově třídě měla a má své ikony.

„Pan učitel Teichman byl legenda. Starší studenti nám říkali: Těšte se na Teichmana! Byl to menší, silnější pán, ale když přišel do třídy, nemusel ani zakřičet, a už jsme se ho báli. Na jeho hodinách se kreslily barevné obrázky, sám si nosil barevné křídy. Kdo neměl barvičky a promluvil, šel k tabuli, a když chtěl, tak ho smahnul a měl za pět. Na jeho hodinách bylo ticho, jeho výklad se poslouchal a vždycky jsme látku uměli stoprocentně. Byl to dobrý učitel,“ zavzpomínala Martina Klimešová.

K těm současným ikonám stejné školy patří Martin Frank, mimo jiné milovník klasických filmů a hlášek z nich.

„Byl svým způsobem zvláštní, ale v dobrém. Byla to pro nás studnice informací, přišlo nám, že všechno věděl. O všem mluvil se zájmem. Dokázal studenty motivovat,“ řekl jeho bývalý student Jiří Jelínek, kterému utkvěl v paměti také učitel hudební výchovy ze základní školy Picek, i když z jiného důvodu. „Nosil košili, sako a v podpaží housličky, když jsem chodil do čtvrté nebo páté třídy, přišlo mi to legrační,“ dodal Jelínek.

Věra Macháčková pak ráda vzpomíná na svou třídní ze Zvláštní školy v Komenského ulici Věru Lipskou.

„Byla to třídní učitelka i pionýrská vedoucí. Člověk, který nám rozuměl, který s námi mluvil na stejné úrovni jako s kamarády a vždycky měl na nás čas, když jsme potřebovali něco vysvětlit. Když jsme rozbili okno nebo měli jiný průšvih, byla první, za kterou jsme běželi,“ vylíčila svou vzpomínku Macháčková.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!