Před smrtí ho zachránil Wintonův vlak | E15.cz

Před smrtí ho zachránil Wintonův vlak

Rodilý Brňan Thomas Graumann opustil Česko v osmi letech. Unikl tak koncentračnímu táboru.

Byl slunečný srpnový den v roce 1939 a osmiletý Thomas Graumann jel s matkou a babičkou do Prahy, aby tam nasedl se dvěma kufry a číslem 652 na krku na vlak do Velké Británie. Celý život si myslel, že tehdy odjel na jazykový kurz. Teprve před pár lety zjistil, že byl jedním z židovských dětí, které před smrtí v koncentračním táboře zachránil Nicolas Winton. Odjel posledním záchranným vlakem, který před druhou světovou válkou odvážel děti do bezpečí.

Jaká je vaše poslední vzpomínka na Brno? Pamatuji si, jak jsem navštívil svého otce v jeho obchodě s botami blízko náměstí Svobody. Bylo v něm hrozně rušno, všichni Němci chtěli kvalitní boty. Viděl jsem se také s několika strýčky, kteří rovněž pracovali v obchodě. To bylo v červenci 1939.

Vysvětlila vám matka, kam jedete, když jste pak 2. srpna 1939 nasedal v Praze do vlaku sám? Řekla mi, že se jedu učit angličtinu, abych pak mohl reprezentovat otcův obchod, až vyrostu. Taky mi řekla, že se za pár měsíců vrátím domů. Byl jsem z toho hrozně nadšený a na cestu jsem se opravdu těšil. Pamatuji si, že i ostatní děti vypadaly šťastně.

Nepřipadalo vám divné, že matka i babička plakaly? Matce skutečně tekly po tvářích slzy, protože asi věděla, že mě vidí naposledy. Myslel jsem si tehdy, že se jí po mně bude jen stýskat.

Jaké byly první okamžiky ve Velké Británii? Pamatuji si malé nádraží v malé vesničce ve Skotsku, Mary Carson a její rodinu, která si mě a dalšího chlapce Toma Schlezingera přišla vyzvednout. Nikdo nemluvil česky ani německy. A já neuměl nic anglicky.

Trvalo vám, než jste se anglicky domluvil? Na konci prvního roku jsem byl schopný normálně chodit do školy a dělat úkoly. Je mnohem snadnější naučit se angličtinu hraním a povídáním s jinými dětmi.

Pamatujete si, kdy jste se začal poprvé cítit v Británii doma? Matka mi řekla, že se brzy vrátím domů a já na to stále čekal. Nikdy jsem se proto nestal součástí mé skotské rodiny. Až později mi došlo, že už se nemám ke komu vrátit.

Kdy jste si uvědomil, že jste nejel na jazykový kurz, ale že jste seděl v záchranném vlaku sira Nicolase Wintona? Jednou jsem se díval na televizi, kde byl dokument o dětech zachráněných Nicolasem Wintonem. Ukazovali tam obrázky cestovních dokladů, které zachráněné děti měly. A ty vypadaly stejně jako ty moje. Lidé se mě pak ptali, byl jsi na setkání s Nicolasem Wintonem? Ale já jsem o tom nic nevěděl.

Setkal jste se s ním pak osobně? Ano. Viděl jsem na setkání jeho oficiální seznam se jmény zachráněných dětí. Až když jsem viděl své jméno na seznamu, byl jsem si jistý, že jsem jedno z Wintonových dětí. To jsem zjistil v roce 2001.

Čím jste se jako dospělý zabýval? Studoval jsem na zdravotního bratra a paradoxně také bibli. Stal jsem se křesťanem.Rodiče sice byli židé, ale náboženství nepraktikovali. Odjel jsem později na Filipíny jako misionář pomáhat primitivním lidem v džungli. Nakonec jsem si odtud přivezl svou manželku, která je Američanka. Jsme spolu 47 let.

Od roku 1991 bydlíte znovu v Česku, plánujete se znovu naučit česky? Potřebuji umět jen pár českých slov. Učím angličtinu a moji první studenti mi řekli, abych se rozhodně neučil česky, že se chtějí učit angličtinu anglicky. I když už česky neumím, jsem konečně doma, kam jsem se chtěl vždycky vrátit.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!