Překonává hory. Za okny i v obýváku

V dalším dílu seriálu o zajímavých třiatřicátnících představujeme zdravotní sestru Pavlínu Pfeiferovou.

Působí jako křehká víla. Když před ní ale postavíte horu, přeleze ji. Ať už při soutěži Beskydská Sedmička, či v podobě vážných zdravotních komplikací její dcery. Věci nedělá napůl. Ačkoliv slova, která říká, zaznívají občas jako klišé, za úsměvem sympatické blondýny je cítit, nakolik jsou pravdivá.
Hned po střední zdravotnické škole nastoupila na chirurgické oddělení Klaudiánovy nemocnice. Odešla ale ještě studovat a vrátila se po dvouleté nástavbě jako diplomovaná sestra pro intenzivní péči na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Ve dvaceti letech tak do stejného zařízení nastupovala už podruhé. „Do té doby jsem poznala jen pacienty, se kterými jsem si mohla povídat, zatímco tam byla většina v bezvědomí. Nedokázala jsem za tím zavřít dveře, o práci jsem pořád přemýšlela, nosila si ji domů,“ vzpomíná Pfeiferová.
Věděla, že musí odejít. A tak s kamarádkou vycestovaly do Anglie jako au-pair. Z původně zamýšleného roku byly rovnou čtyři. Nejdřív žila v mladé rodině, kde chůvu brali spíš jako kamarádku. Potom pracovala rok a půl jako zdravotní sestra v britské nemocnici. Podařilo se jí i získat registraci, která jí dávala v porovnání s tehdejším Českem velkou svobodu.

Návrat za odměnu

„Nevolali jsme doktora ke každé hlouposti. Třeba prášek na bolest hlavy jsme mohli pacientovi dát sami,“ vypráví s tím, že dnes už je to v Česku i v tomto ohledu lepší. Aby získala v Anglii registraci, musela zvládnout jazykové testy a také tři měsíce na chirurgii a tři na interně pod odborným dohledem.
„Byl to můj velký cíl. Říkala jsem si, že když to dokážu, můžu odjet domů,“ vzpomíná Pfeiferová. Zvládla to. Nakonec se ale našel urgentnější důvod k návratu.
V Česku totiž potkala nynějšího manžela a zpět do Boleslavi odjela půl roku před tím, než jí v Anglii vypršela smlouva.
„Bylo jasno. Dostal se mi hodně pod kůži a už tam zůstal,“ míní Pfeiferová.
Se Stanislavem se vrátila k horolezectví, s nímž začala jako dívka. Její maminka pocházela z Turnova, prarodiče žili na Hrubé Skále a tatínek miloval přírodu. Svatební cestu novomanželé Pfeiferovi pojali jako desetitýdenní cestování po skalních oblastech Evropy.
Letos na podzim se také Pavlína jako jediná z Boleslavi přihlásila na Beskydskou Sedmičku. „Byl to můj nápad,“ říká se smíchem. Muži pak nemohla nadávat, když jí docházely síly.
Do Beskyd přijeli poprvé, bez přípravy. Na předposledním přišla krize.
„Na kontrolní stanici říkaly dvě dívky, že musíme vystoupat ještě dvě stě metrů a pak traverzovou cestou čtyři kilometry na poslední kopec. Když jsme poodešli, dostaly hrozná jména. Až je mi jich zpětně líto,“ přiznává Pfeiferová.
Rozbrečela se, že už nemůže, ale klopýtala dál. Kdyby skončila, musel by i manžel. Trasu soutěže vyhlášené týdeníkem Sedmička nakonec ušli za něco málo přes třiadvacet hodin. Počítali přitom s dvaatřiceti.
„Pro mě to byla dosud největší sportovní výzva. V cíli mi v uších zněla píseň od Queenů a manželovi jsem padla kolem krku se slzami, že jsme to dokázali,“ vzpomíná Pfeiferová.
Pro lecjaký pár by byla taková soutěž velkým testem, koho vedle sebe člověk má. „Už jsem ale s manželem zažila hodně. Velmi si ho vážím a chci s ním zestárnout,“ říká otevřeně Pfeiferová. Zážitek z Beskyd byl pro ně zanedbatelnou zkouškou proti té, když se jim narodila dcera s velkými zdravotními problémy.

Nejtěžší výstup

„Špatně se mi o tom mluví. Jako zdravotník jsem věděla, co zlého může přijít. Manžel si to nepřipouštěl. Začátek za nás vybojoval,“ míní Pfeiferová.
Z nejhoršího se dostali. A to natolik, že třeba na túře ze Špindlerova Mlýna ušla malá Tereza z dvaceti kilometrů jedenáct sama. Ve třech a půl letech.
„Myslela jsem si, že bude první, kdo po návratu v kempu odpadne. První ale odpadla maminka,“ říká šťastná Pfeiferová.
Po mateřské se už vrátila zčásti do práce. Potřetí do Klaudiánovy nemocnice. Čtenáři ji mohou potkat na kostní ambulanci v nemocnici, na diabetologické ambulanci v Benátkách či u jednoho boleslavského dětského lékaře. A potom také na některé skále či stěně, kde je s blízkými alespoň jednou do měsíce.
„Určitě bychom chtěli ještě rozšířit rodinu. Chtěla bych si najít víc času na sportování. Lákalo by mne naučit se druhý jazyk a zkusit si výpravu na nějakou osmitisícovku. Stačilo by mi dostat se do určité výšky. Jinak si budoucnost nemaluji,“ dodává Pfeiferová.

Pavlína Pfeiferová

narodila se 6. června 1977 v Mladé Boleslavi
vystudovala střední zdravotnickou školu, dodělala si nástavbu obor diplomovaná sestra pro intenzivní péči
od dvanácti let se věnuje horolezectví, baví ji plavání, jízda na kole, lyžování či běžkování, najde si čas na divadlo, kino, hudbu a knížky
je pět let vdaná, má tříletou dceru Terezu