Plzeňská činohra poslední dubnovou sobotu uvedla po bezmála sedmdesáti letech hru Pedra Calderóna Život je sen. Vrací tak před diváky dílo španělského autora, Shakespearova současníka, o němž se dá jistě tvrdit, že byl pro Španělsko tímtéž, čím byl Shakespeare pro Anglii. Příběh psaný ve verších vychází z antického schématu, kdy se král zalekne zlé věštby pro svého syna a pokusí se jí vzepřít. Dosáhne tak jediného: věštba se do nejkrvavějších detailů naplní. V příběhu krále Basilia a jeho syna Segismunda nejde o nic menšího než o polský trůn. Ruku po něm vztahují i děti Basiliových sester, infantka Estrella a litevský kníže Astolfo.
Nechybí ani postava se záhadným původem, nenávist, láska, pokrytectví, podlézavost a jiné vlastnosti, které ani po čtyřech staletích od vzniku hry neztratily nic ze své všeobecné známosti. Rukopis režiséra Juraje Deáka je nezaměnitelný tím, že dokáže herce vyndat ze škatulek, v nichž jsou dlouho pohodlně uvelebení, a přesadit je jako květiny na jiný záhon, čímž nechává vyrazit na povrch jiné polohy jejich herectví. Výsledkem jsou přesvědčivé a mnohdy překvapivé výkony, hluboké a vrstevnaté, barevné, intimní, apelativní a uvěřitelné. To je v inscenaci Život je sen případ především Viktora Vrabce v roli krále Basilia nebo Jana Maléře coby jeho syna Segismunda. Oběma postavám předepsal autor velká muka: Basilio žije léta v hrůze, že jeho syn bude krvelačný tyran, despota a zvíře a nakonec ho zabije, a proto ho vězní hluboko v lesích, svázaného a v okovech; Segismund nechápe, proč je přivázán na řetězu, a ačkoli se mu dostává výchovy a vzdělání, nesmí se vzdálit ze svého vězení. Když se však ocitne v paláci a dozví se pravdu o svém původu, logicky zatouží po pomstě – a začíná téct krev.
Oběma postavám napsal autor silné monology i dialogy plné emocí, ovšem emocí, které opravdu dobrý herec nekřičí a netrhá při nich kulisy, ale naopak je říká tiše a pomalu. Právě tak to Vrabec i Maléř zvládají – a publikum napjatě, v hrůze a děsu mlčí a po zádech mu běhá mráz. Výrazně dramatičtěji, místy až na hraně hysterie, se své role zhrzené Rosaury chopila Andrea Černá. Naopak Klára Kovaříková coby Estrella i Martin Stránský jako Astolfo předvádějí velmi ukázněné herectví s potlačovanými emocemi, se špatnými vlastnostmi, které divák cítí, ačkoli se mu nepředvádějí v prvoplánových gestech. Novinka na repertoáru plzeňské činohry je však vynikající nejen díky hereckým výkonům. Skvělá je i scéna Ivo Žídka a kostýmy Jany Hauskrechtové.
Jednoduché a nadčasové. Snad se příběh odehrává dnes, snad před tisíci lety. Možná v době rokoka, jak naznačují některé paruky. Snad v době francouzské revoluce, jak se může zdát ve scéně u občanské války, kdy se na scéně pohybuje revoltující lůza s červeným praporem. Život je sen nepatří k jednoduchým kusům, u nichž si člověk odpočine po těžkém dni. Je to divadelní bonbonek pro labužníky, kteří v divadle hledají víc než jen nenáročnou zábavu a vyčištění hlavy.