Přesadil herce a vyrostl bonbonek

Dá se vzepřít zlé věštbě? Odpověď nabízí novinka činohry.

Plzeňská činohra poslední dubnovou sobotu uvedla po bezmála sedmdesáti letech hru Pedra Calderóna Život je sen. Vrací tak před diváky dílo španělského autora, Shakespearova současníka, o němž se dá jistě tvrdit, že byl pro Španělsko tímtéž, čím byl Shakespeare pro Anglii. Příběh psaný ve verších vychází z antického schématu, kdy se král zalekne zlé věštby pro svého syna a pokusí se jí vzepřít. Dosáhne tak jediného: věštba se do nejkrvavějších detailů naplní. V příběhu krále Basilia a jeho syna Segismunda nejde o nic menšího než o polský trůn. Ruku po něm vztahují i děti Basiliových sester, infantka Estrella a litevský kníže Astolfo.

Nechybí ani postava se záhadným původem, nenávist, láska, pokrytectví, podlézavost a jiné vlastnosti, které ani po čtyřech staletích od vzniku hry neztratily nic ze své všeobecné známosti. Rukopis režiséra Juraje Deáka je nezaměnitelný tím, že dokáže herce vyndat ze škatulek, v nichž jsou dlouho pohodlně uvelebení, a přesadit je jako květiny na jiný záhon, čímž nechává vyrazit na povrch jiné polohy jejich herectví. Výsledkem jsou přesvědčivé a mnohdy překvapivé výkony, hluboké a vrstevnaté, barevné, intimní, apelativní a uvěřitelné. To je v inscenaci Život je sen případ především Viktora Vrabce v roli krále Basilia nebo Jana Maléře coby jeho syna Segismunda. Oběma postavám předepsal autor velká muka: Basilio žije léta v hrůze, že jeho syn bude krvelačný tyran, despota a zvíře a nakonec ho zabije, a proto ho vězní hluboko v lesích, svázaného a v okovech; Segismund nechápe, proč je přivázán na řetězu, a ačkoli se mu dostává výchovy a vzdělání, nesmí se vzdálit ze svého vězení. Když se však ocitne v paláci a dozví se pravdu o svém původu, logicky zatouží po pomstě – a začíná téct krev.

Oběma postavám napsal autor silné monology i dialogy plné emocí, ovšem emocí, které opravdu dobrý herec nekřičí a netrhá při nich kulisy, ale naopak je říká tiše a pomalu. Právě tak to Vrabec i Maléř zvládají – a publikum napjatě, v hrůze a děsu mlčí a po zádech mu běhá mráz. Výrazně dramatičtěji, místy až na hraně hysterie, se své role zhrzené Rosaury chopila Andrea Černá. Naopak Klára Kovaříková coby Estrella i Martin Stránský jako Astolfo předvádějí velmi ukázněné herectví s potlačovanými emocemi, se špatnými vlastnostmi, které divák cítí, ačkoli se mu nepředvádějí v prvoplánových gestech. Novinka na repertoáru plzeňské činohry je však vynikající nejen díky hereckým výkonům. Skvělá je i scéna Ivo Žídka a kostýmy Jany Hauskrechtové.

Jednoduché a nadčasové. Snad se příběh odehrává dnes, snad před tisíci lety. Možná v době rokoka, jak naznačují některé paruky. Snad v době francouzské revoluce, jak se může zdát ve scéně u občanské války, kdy se na scéně pohybuje revoltující lůza s červeným praporem. Život je sen nepatří k jednoduchým kusům, u nichž si člověk odpočine po těžkém dni. Je to divadelní bonbonek pro labužníky, kteří v divadle hledají víc než jen nenáročnou zábavu a vyčištění hlavy.