Přežil nacismus i útok zlodějů. Návraty zvonů spojují srdce

Bývají to ty nejkrásnější obecní slavnosti. Většinou začínají tím, že ke kostelu přijede vůz tažený koňmi s mimořádným nákladem. Nablýskaným a nazdobeným zvonem. Zaznějí vzletná slova, vzpomínky a modlitby. Pak lidé zvon obklopí, pohladí si jeho reliéfy a někteří vytáhnou z kapsy kladívka, aby si soukromým ťuknutím poslechli zvuk předtím, než hasiči dají poklad do věže či zvonice.

Podobně tomu bylo v sobotu v Boršově nad Vltavou, kde si osmdesátikilogramový zvon svatého Jana Nepomuckého svým dramatickým osudem vysloužil označení poklad. Poprvé ho Boršovští zavěsili v roce 1887, podruhé roku 1945 a letos potřetí. Mezitím ho dvakrát našli jako poklad. Jednou byl ve stodole pod slámou ukrytý před nacisty a podruhé v poli, kam ho uložili zloději. „Jako by ho neviditelná ruka zdržovala, aby plnil svou základní funkci,“ poznamenal farář Karel Hampl.

Tím dojemnější byl současný třetí návrat do dřevěné zvoničky v Boršově-Poříčí. Odehrál se přesně v den, kdy před sedmdesáti lety museli lidé za protektorátu vybrané zvony odevzdat s vidinou, že je Němci roztaví a poslouží válečným účelům.

Františku Štikovi bylo tehdy patnáct a vůbec netušil, že jeho tatínek s tehdejším starostou tento zvon zakopali ve stodole a zasypali jetelem a slámou. „Byla to odvaha, ale také velká opovážlivost, protože tehdy šlo skutečně o život. Proto o tom tatínek nikomu nic neřekl. Až v květnu roku 1945 mi povídá, pojď, vyneseme slámu ze stodoly. Čekalo mě ohromné překvapení,“ vzpomínal pětaosmdesátiletý muž a nedokázal se ubránit slzám. Teď byl prvním, kdo zvon po jeho snad už definitivním zavěšení rozezněl.

Tentokrát dostala památka pocházející ze zvonařské dílny Perner a syn speciální ocelové prsteny, které jí snad konečně dopřejí trochu klidu. Loni v dubnu totiž tento zvon ukradli zloději. Zřejmě na objednávku. Za pět set eur ho prý prodali Rakušanovi a ten ho dál prodal do Švýcarska.

Všichni si mysleli, že tam stopa končí, o to větší byl pak jejich údiv. Někdo spatřil časně ráno na nedalekém poli auto a muže, jak nakládají předmět, který tam byl předtím zakopaný. Když přijeli policisté, našli auto se zvonem a v březnu ho vrátili obci.

„Případ ještě není úplně došetřený, ale hlavní je jeho šťastný konec dokazující, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ konstatoval starosta Boršova nad Vltavou Jan Zeman.

Historik a poslanec Zdeněk Bezecný vypozoroval, že útoky na zvony se dějí vždy, když je doba nepříznivá. Poslední krádež dal do souvislosti se současnou krizí hodnot. „Snad je symbolické, že se zvon teď povedlo zachránit,“ věří Bezecný.

Zvon na Březníku přivedl muže domů

Návraty zvonů tam, kam patří, jsou naštěstí v posledních desetiletích časté. Bývají spojené se silnými příběhy, hlavně z válečných dob, kdy se z nich odlévaly zbraně, ale i z let pozdějších.

„Lesní rada Vojtěch Kaizler z Dlouhé Vsi mně a mému muži v padesátých letech předal zvon, abychom ho ukryli před komunisty, kteří by ho zničili. Položil mi ho k nohám a říkal, opatrujte ho, přijde jednou doba, kdy ho budete moci vrátit tam, kam patří,“ vzpomínala před čtyřmi lety v bývalé hájovně na šumavském Březníku šestaosmdesátiletá Emilie Vrabcová s vděčností, že se jí podařilo splnit slib a cennost ochránit po celých sedmapadesát let.

S manželem a dětmi žila na Šumavě do roku 1951. Pak se dvakrát stěhovali a třicetikilový předmět putoval s nimi. Ač měli nabídky, neprodali ho. Zvon na Březníku sloužil v drsných horách k varování obyvatel, že je špatné počasí, takže je třeba pospíchat do bezpečí. Paní Vrabcová k němu měla i citové pouto.

„Jednou padla taková ta zelená mlha, co o ní psal Klostermann. Muž nebyl doma, snažila jsem se mu jít naproti, ale kvůli počasí jsem se musela vrátit. Začala jsem proto zvonit, a to ho zachránilo. Zaslechl zvuk, podle něj se zorientoval a našel cestu domů,“ líčila historku jako z románu.

Stavení, ve kterém Vrabcovi kdysi žili, dnes slouží jako infocentrum Národního parku Šumava a vrácený zvon je jeho ozdobou. „Je dobře, že ho dali na střechu do nově postavené věžičky, aby nelákal nenechavce,“ podotkl Radek Lunga, který má v roli diecézního kampanologa pro Biskupství českobudějovické o tématu dobrý přehled.

„Každý zvon je individualitou, neexistují dva zvukově úplně stejné, stejně jako neexistují dva stejní lidé. A za každým zvonem je možné najít příběhy. Toho, kdo ho pořídil, zaplatil, vyrobil či kdo mu roky sloužil jako zvoník,“ shrnul Lunga.

Nejnovější pro kostel v Hosíně

Za posledních deset let odhaduje Lunga počet nově odlitých zvonů v jižních Čechách na zhruba padesát kusů. Zcela nejmladší jsou dva zvony určené pro kostel v Hosíně u Českých Budějovic, kde teď odbíjí jen historický svatý Florián a ostatní vzala válka. Sbírka na zvony jménem Petr a Pavel tam trvá už od roku 2010. Poté, co vybraná částka dosáhla téměř milionu korun, je začali vyrábět zvonaři v bavorském Pasově.

Na jejich odlévání se tam letos v únoru dokonce vypravilo z Hosína přes dvacet farníků. „Termín zavěšení ještě neznáme, i na to je třeba nejdřív sehnat peníze. Máme příslib obce, že nám pomůže,“ doufá správce farnosti Jan Řičánek.

V nedalekém Rudolfově se lidé již několik let snaží doplnit soubor do věže kostela svatého Víta. „Rudolfov je příkladem toho, jak je dnes obtížné sehnat peníze na obnovu celého souboru,“ upozornil Lunga. Jeden nově odlitý zvon o hmotnosti 450 kilogramů daroval tamní bývalý dlouholetý farář, zatím ale není zavěšený, protože v plánu jsou ještě další dva. Vybírá na ně sdružení Laici v akci.

Patřičně hrdí jsou na tři nové zvony obyvatelé Jílovic na Českobudějovicku, kde kostelní věž v létě roku 2010 získala náhradu za zvony zrekvírované za druhé světové války. Nové pocházejí z firmy Dytrych a stály zhruba sedm set tisíc korun. Pýchou obce je, že na ně výrazně přispěli místní obyvatelé a věřící. Na zvony pojmenované Václav, Petr a Marie dlouhá léta čekal historický Jakub, který jako jediný přežil válečný čas bez úhony.

Pouze jeden zvon měl přes šedesát roků také kostel v Hluboké nad Vltavou. Až do roku 2005, kdy se svěcení tří nových stalo i příležitostí k velkému setkání rodáků a průvodu spolků. Lidovou slavnost si užíval i čestný občan Hluboké Karel Schwarzenberg. „Jsem šťastný, že jsou zvony zase na věži kostela, který byl postavený mou rodinou, a zase hlásají to, k čemu byly stvořeny,“ řekl tenkrát politik.

Tamní kostel svatého Jana Nepomuckého dostal zvony už potřetí, protože za obou světových válek byly zabavené a roztavené. První tři získal při svém vzniku roku 1846. Přišel o ně v roce 1916, pak dostal nové. Ty byly roku 1942 opět zničeny. Ve věži kostela zbyl jen jeden, a tak k němu Hlubočtí přikoupili tři nové.

Stejně jako v minulosti se obrátili na zvonařství Rudolfa Pernera, původně českobudějovickou firmu sídlící nyní v německém Pasově. Náklady na pořízení dosáhly více než milionu korun. Přispělo i partnerské město Neustadt am Aisch v Německu.

Kilogram zvonu vyjde na tisíc korun

Diecézní kampanolog Radek Lunga upřesnil, že tři tyto zvony v průměrné velikosti váží dohromady 1350 kilogramů. Z jeho výpočtu lze odvodit, že to není levná záležitost. Jeden kilogram materiálu i s příslušenstvím vyjde na zhruba osm set až tisíc korun. „S požadavkem automatického pohonu je to ještě dražší. Lidská síla je levnější a pro zvony a jejich zvuk určitě prospěšnější,“ dodal Lunga.

Za ojedinělou považuje akci z let 2009-2011, kdy se na zvony do kostela v Nepomuku, který ještě patří k Českobudějovické diecézi, složili kněží z celé republiky. Vybrali přes milion korun a díky tomu vznikly čtyři nové zvony, jejichž svěcení se loni v květnu odehrálo na Karlově mostě v Praze. Odtud zvony odpluly na lodi. Termín pro jejich zavěšení je o svatojánské pouti 19. a 20. května.

Nové i staré zvony znějí pravidelně v českobudějovickém vysílání Českého rozhlasu, kde Jan Kopřiva připravuje pořad Hlasy jihočeských zvonů. Při putování s Radkem Lungou objevili zřejmě nejstarší dochovaný český zvon, který pochází z roku 1261. Našli ho ve věži gotického kostela svatého Petra a Pavla ve Zdíkovci na Šumavě. Je vysoký asi sedmdesát centimetrů a má protáhlý štíhlý tvar, který vypadá jako cukrová homole. Předtím si všichni mysleli, že nenávratně zmizel za první světové války.

Odmlčí se i putují. Od srdce k srdci

Podle Heleny Timrové, která vede oddělení správy majetku na českobudějovickém biskupství, by byl bez zvonů náš život hluchý. „Usilujeme o to, aby zvuk zvonů povznášel i generace budoucí a pomáhal jim nalézat místo, které se může stát středem jejich života. Dodávají krajině i prostoru, kde žijí lidé, tóny a hudbu. Rozeznívají naše nitro, vyzývají nás i svolávají,“ shrnula Timrová.

Právě velikonoční dny dávají příležitost všimnout si, jaké prázdno nastane, když se zvony odmlčí. Na Zelený čtvrtek „odlétají do Říma“ a znovu se rozezní až na Bílou sobotu. Toto zvonění má prý i kouzelnou moc. Pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdravý.