Znají se léta. Galerista a fotograf Jiří Hanke, fotograf Jaroslav Beneš a malíř Václav Frolík přesto svou první společnou výstavu mají až teď v Kladně.
Téma bylo od počátku jasné. Inspirace jazzem je spojuje ze všeho nejvíc. „Tak na nás!“, ťukli si pánové skleničkou vínka, ještě než na vernisáž vyšli po schodech první hosté.
Kdy jste poprvé okusili kouzlo jazzu?
Beneš: Já asi v patnácti a už si na to moc nevzpomínám. Pamatuju si jen, že jsem byl na jazzovém koncertě v Plzni, kde hrál nějaký Američan. Já mu šel po přestávce vynadat, že nehraje jazz, ale nějaký rockenroll, a neznaje jazyk, vzal jsem si na to tlumočníka. Teď se za to stydím, protože je to všechno dohromady – jazz s rockenrollem.
Frolík: Bohužel jsem byl na vojně, když hrál v Československu Armstrong. Býval bych na něj šel, ale to jsem nemohl. Pak jsem po vojně začal s Jirkou jezdit na jazzové dny a festivaly.
Beneš: To já jsem chodil na jazz i na vojně.
Frolík: Jó? Kdes byl?
Beneš: Já měl dobrou vojnu, pomáhal jsem jednomu basistovi nosit basu.
A vy, pane Hanke?
Hanke: Já mám muziku rád všeobecně. Hrál jsem tady v bigbeatové kapele Barclay, když jsem se s kapelou rozešel, dělal jsem vlastní folkové věci, takzvané protestsongy. Když jsem začal fotit, tak první, co pro mne bylo fotogenický, byla právě muzika a hlavně jazz. To bylo v sedmdesátých letech.
Snímky na výstavě jsou staršího data, takže teď už na jazz nechodíte? Už vás neláká?
Beneš: To je blbost. Chodíme, jen ho nefotografujeme.
Proč?
Beneš: Já jsem zjistil, že když fotografuju jazz, tak ho neslyším. Tak jsem rychle přestal, tedy fotit jazz. To bylo v polovině sedmdesátých let. No vážně, to se musíte soustředit na záběr, v té době ještě na expozici, aby vás nevyhodil pořadatel a kolegové do vás nestrkali, a z hudby nemáte nic. Pak se můžete akorát dívat na fotky.
Hanke: To je absolutní pravda, a já to řešil tak, že když tu byla Tina Turner a Ray Charles, tak jsem šel na oba jejich koncerty. Říkal jsem si: Na prvním budu fotit, na druhém čumět. Stejně jsem fotil na obou a neměl ani z jednoho nic.
Na fotografiích jsou především černí američtí muzikanti. Proč?
Beneš: Američané jsou králové jazzu, nikdo si nemůže nalhávat, že to není pravda. Tam jazz vzniknul.
Hanke: To je nejen kolébka, ale absolutní jazzová špička. A pokud jsme chtěli ukázat vrcholné muzikanty, tak jsme samozřejmě museli vybrat je. Ale je tu také Viklický s Uhlířem, Stivín, Lipa…
Kdy jste byli na posledním koncertě a na kom?
Beneš: Já byl nedávno v pražském klubu Jazzdog na Vltavě a na křestu knížky, kde hrál výbornej jazzovej kytarista, saxofonista a nádherná slečna na panovu flétnu a stačila jim. Bylo to úplně skvělý.
Hanke: Já si naposledy dopřál Boba Dylana, což není jazz, ale nemohu ho opominout. Pokaždý, když je tady, tak u toho musím bejt.
Frolík: A společně s Jirkou jsme byli v Poličce, kde hrála Yvona Sanchez. Jezdíte na jazzové dny do Slaného?
Hanke: To byly základy mého fotografování. Teď tam občas jedu, občas nejedu, podle času. Ale atmosféra tam byla vždycky fantastická, rád se tam vracím a spousta mých fotografií pochází právě ze Slaného.
Frolík: Já byl na jazzových dnech loni, dokonce jsem tam měl dvoudenní výstavu obrazů.
Fotí, a maluje se, jazz líp než bigbeat, folk…?
Beneš: Folk se fotí hůř, je dost statický. My potřebujeme gesta, tváře, v jazzu navíc muzikant drží nějakou troubu. Ale rock je taky dobrej, při něm se různě klátí a dělají opičky.
Zkoušeli jste sami hrát jazz, nebo je ta společná fotka jen póza?
Beneš: Já hrával v bigbeatu na kytaru a banjo. Teď si sám jen tak brnkám, rád bych, kdyby to byl jazz, ale na to nemám. Při jazzu musí člověk v nástroji bydlet, mít ho v hlavě a ne v rukách. Já to nemám ani v hlavě, ani v rukou, ale užívám si to.
Frolík: Já si jazz pouštím právě hodně při malování. Inspiruje mě tím, jak je progresivní, a to pak lítá. Je lehčí malovat jazz než fotografovat, nebo obráceně?
Beneš: To je asi stejné. Vašek má jedinou výhodu, že může malovat z cédéčka a my tam musíme být, a nic z toho nemáme. Kdežto on si to může pustit desetkrát.
Frolík: Já maluju i při koncertech! Když byly poslední kladenské dvorky, tak kluci hráli a já si při tom maloval…To byl fofr.
U vás ale nehraje roli osobnost jazzmana…
Frolík: Nemaluji tak, že by si postavy se skutečnou osobou byly podobné. Existují sice, mám třeba Stivína, ale jinak mi o podobu nejde, spíš o ztvárnění hudby a pohybu.
Na výstavě jsou snímky ze zákulisí, koncertů, zpěvaček, hráčů. U vás to jsou jen a jen mužské postavy. Copak ženy nehrají a nezpívají jazz? Ženské si necháváte na akty…?
Frolík: Právě, ty se mi líp malují nahé. Je fakt, že hudebnice moc nedělám, ještě tak nějakou flétnistku… I když saxofonistky hrajou taky pěkně, ale pro mne je to spíš mužská záležitost…
Liší se muzika ze sedmdesátých let od té současné?
Beneš: Já bych řekl, že je to stejný. Ti mladí mi přes diskžokeje dají cédéčko. Mně se to jeví, že jsou lepší hráči, ale pořád je to ve stejném duchu. Experimenty, jako v šedesátých letech, jsem neobjevil. Možná, že jsou, ale já je nezachytil.
