Fanoušci chraplavého vokálu objevili black metal, na Strahově se konala poslední spartakiáda a Bill Gates se chlubil první verzí operačního systému Windows. A v Japonsku bez velkého poprasku vyrobili v polovině osmdesátých let první terénní čtyřkolku.
Pro fanoušky adrenalinové zábavy to byl nezapomenutelný milník. Dnes mají čtyřkolkáři své kluby i prestižní závody. Ale asi nejraději se prohánějí sami v přírodě a užívají si adrenalin a nespoutaný pocit volnosti.
Proti stresu
Na Břeclavsku mají možností dostatek. Potkat hlouček, z něhož se line burácející zvuk, není v kraji vinic nic mimořádného. „Jen nesmíme do lesů, z toho je vždycky problém, protože ochranáři to neradi vidí,“ přiznává čtyřkolkář Pavel Kotek. Je mu devětadvacet, a jako obchodní zástupce žije v neustálém stresu. „Čtyřkolku mám jako hobby, které mi vždycky vyčistí hlavu. Vlastně se ve volném čase stávám neohroženým bojovníkem za život bez stresu,“ směje se Kotek.
Rád jezdí k Mikulovu. Většinou s partou přátel, také vyznavačů čtyř kol a řídítek. „Někdo odpočívá tak, že proflámuje dva dny, my jezdíme do zblbnutí. Baví nás to, uklidňuje. Tak proč bychom to nedělali?“ říká Kotek.
Dřív to byl výstřelek horních deseti tisíc, dnes jezdí mladí, starší i důchodci. Bohatí i chudší. Nasednout do sedla může každý, kdo má řidičák na auto. Půjčovné na hodinu jednoho stroje se pohybuje kolem pěti set korun.
Strašidelné karamboly
Kdo za řídítka čtyřkolky usedá, si ale musí uvědomit, že to může být docela nebezpečná zábava. „Karamboly jsou někdy opravdu strašidelné. Zatím ale osobně neznám nikoho, kdo by se zabil,“ tvrdí Vlastimil Duchoň, který před lety otevřel v Břeclavi půjčovnu čtyřkolek. Na nedostatek klientů si nestěžuje, naopak. „Myslím, že v poslední době je o to větší zájem. Ale mé služby vyhledávají převážně lidi, kteří nějakým způsobem trpí v pracovním týdnu. Odvázanou jízdou si ulevují,“ říká Duchoň.
Občas ho stojí výlety zákazníků trochu duševního zdraví. „Jedna zákaznice se vybourala v Zaječí, skákala přes šestimetrové překážky. Byl jsem tam jako instruktor, třikrát jsem jí vysvětloval, jak se stroj chová. Nepomohlo to. Čtyřkolka byla úplně napadrť. Ale jí se naštěstí nic nestalo,“ vzpomíná podnikatel.
V půjčovnách mají lidé na výběr. Kdo chce svižnější jízdu, sáhne po sportovnější verzi. Asi nejvíce oblíbené jsou užitkové čtyřkolky, které svou robustností připomínají terénní auto Hummer. Některé váží téměř čtyři sta kilo.
Na zablácených cestách se neprohánějí jen muži. Adrenalinový výlet v přírodě přitahuje i ženy a dívky. Mezi nimi je i dvaadvacetiletá Sabina Kuriálová z Břeclavi. „Není se čeho bát. Na řízení je to velice jednoduché, protože čtyřkolky mají automatickou převodovku. Přirovnala bych to k jízdě na skútru,“ vysvětluje Kuriálová
Studuje, ve volném čase ji ale doma většinou známí nezastihnou. Kdo by ji hledal u kadeřníka či v butiku, měl by smůlu. Ušetřené peníze dává do své vášně. „Jak mám něco naspořeno, okamžitě jdu jezdit. Většinou do hrušecké pískovky, kde je to pro čtyřkolky ideální,“ popisuje mladá žena. Za sebou má i drsné pády, ani ty ji však neodradily. „Už jsem se i převrátila. A to jsme jeli dokonce ve dvou. Ale co, alespoň byla jednou pořádná akce,“ usmívá se Kuriálová.
Pro některé je sedadlo čtyřkolky spíše oázou klidu. Žádný stres, poklidné bublání motoru. Filip Havlík, který před lety utrpěl těžký úraz na motorce, přesedlal na čtyřkolku, protože se na ní cítí bezpečněji. „Od doby, co jsem si na motorce na čtyřikrát zlomil nohu, jezdím na čtyřkolce. Samozřejmě člověk nesmí být blázen. Jinak si může hodně namlátit,“ říká Havlík.
Měsíčně utratí za svůj koníček spoustu peněz. „Ale partnerka mi zatím nic nevyčítá. Je fakt, že to stojí hodně. Čtyřkolku si většinou půjčuji na celý den. Jinak to nemá smysl. Člověk se musí pořádně vyblbnout. Mně je po takovém dni úžasně, prostě si skvěle odpočinu,“ libuje si Havlík.
Naštvaní ochranáři
Zkrátka a dobře, pro nadšené čtyřkolkáře je to zábava k nezaplacení. Všichni se shodují v jednom: Odpočíváme ve světě bez pravidel. To je ale právě důvod, proč je mnozí považují za rebely, kteří ničí harmonii v přírodě.
Hlavně ochranáři jim nemohou přijít na jméno. „Máme s jezdci na čtyřkolkách velké problémy. Obávám se, že časem to bude ještě horší. Ale jsme bezmocní, většinou nám ujedou. Není v našich silách, abychom je honili po lesích,“ stěžuje si Jiří Matuška, který pracuje v Chráněné krajinné oblasti Pálava. „Máme sice možnost zjišťovat totožnost lidí. Ale nikdo nemá povinnost nám občanku ukázat,“ posteskl si Matuška.
Pro pravověrné fandy čtyřkolek je však ničení přírody nepřípustné. „Mělo by se jezdit pouze tam, kde nikomu nevadíme. Nechci, aby na nás začal nějaký hon,“ ujišťuje Kotek.
