Na modelíně začínal každý, zdatnější to dotáhli až do keramického kroužku, brány skutečného sochařského ateliéru ale otevře už jen málokdo. Já do něj nakoukla alespoň na pár hodin. A hned jsem si zkusila oblíbené cvičení prvního ročníku - hlavu.
Jaké to asi je, být opravdovým sochařem, říkala jsem. Kde by si to ale úplný amatér mohl zkusit na profesionální úrovni? Nejlepší to bude asi tam, kde jsou zvyklí lidi učit.
Zvolila jsem tedy sochařský ateliér profesora Jiřího Beránka na plzeňském Ústavu umění a designu. Před vstupem do ateliéru jsem dostala několik užitečných rad. Zaprvé je to náročná práce, zadruhé sochaři jsou drsní hoši a zatřetí je potřeba si vzít oblečení, které se může umazat. Tímto vybavena jsem vyrazila do ateliéru.
Ten se nachází v přízemí nové patrové budovy nedaleko areálu Západočeské univerzity.
Tvůrčí chaos
Když vidíte umělecký ateliér ve filmu, říkáte si, takhle to přece nemůže vypadat. Ale vypadá. Kovové regály ke stropu plné větví, samorostů, nářadí, pracovní stoly s nepřehlednou změtí kladiv, brusek a hřebíků, stojany s rozpracovanými modely, od stropu zavěšené skulptury, další tísnící se na oknech, kádě s hlínou a vodou, o zeď opřená střecha autobusu, části lamp, staré vany a stranou staré gauče pro odpočinek.
Dokonalý tvůrčí chaos. „Nevýhodou je, že tu člověk neustále něco marně hledá, hlavně nářadí,“ usmívá se studentka Bára. Nejprve se mě ujímá vedoucí ateliéru profesor Beránek, aby mě zasvětil do systému práce a chodu ateliéru.
„Já nechávám studenty tvořit poměrně svobodně, zasahuji podle nálady. Mám už takové převleky, když přijdu ve vojenském, je jasné, že je všechno špatně, když mám naopak klobouk a jsem slušně oblečený, je všechno relativně v pohodě,“ prozrazuje profesor Beránek, jaké nápovědy o své náladě dává svým studentům. V prvním ročníku se většinou začíná modelováním hlavy, následně figury.
„Už to neberu tak dogmaticky, co je určeno pro který ročník, ale za dobu studia si tím musí projít všichni,“ vysvětluje. Když studenti dělají hlavu, předpokládám, že techniku a základní pravidla už člověk, který byl přijat, zná. Vyžaduji tedy i nějaký hlubší, filozofický přesah, který do sochy vtiskne. Dobré řemeslo bez myšlenky je prázdné a nemá smysl,“ zdůrazňuje Beránek.
Práce na každé soše začíná zadáním tématu, které studenti uchopí po svém a s nápadem ve formě skic dorazí za profesorem. S ním konzultují význam, pojetí, vhodné materiály a barvy, jejich symboliku a důvod použití. Poté začne dílo vznikat. V sochařském ateliéru se nicméně nevěnují jen klasické soše.
Velkou pozornost tu věnují i land artu, tedy uměleckým zásahům do krajiny. „Vytváříme nové přírodní artefakty nebo naopak obnovujeme a kultivujeme věci v krajině, které jsou zapomenuté nebo zničené,“ vysvětluje Beránek.
Tak daleko se pouštět nebudu. Začnu cvičením pro začátečníky, tedy modelováním hlavy v měřítku 1 : 1. To je ovšem rozcvička pro mladé sochaře, ne pro absolventa dvou ročníků keramiky na základní škole, kde byl mým vrcholným počinem betlém o rozměrech pět na deset centimetrů se třemi figurami.
Profesor Beránek musí odjet na prohlídku místa, kde se má konat příští výstava jeho studentů, a proto mě svěřuje do rukou své nejstarší studentky Báry Daušové a jednoho ze svých asistentů Benedikta Tolara.
Stojan s trnoží
Bára mě vede k volnému stojanu s trnoží, na které se modeluje hlava, a instruuje mě, jak si ji správně připravit. „Nejdřív z ní oklepej bordel, který na ní zbyl,“ říká mi a blíží se ke mně se sekerou. „Kladivo jsem nenašla, zatlučeme ten hřebík tímhle,“ ukazuje na vylezlý hřebík, který ke svislému dřevu trnože připojuje menší horizontální prkénko, kolem kterého se bude uplácávat hlína.
Teď je nutné si trnož namočit a nabrat si z kádě rozdělaný jíl, ze kterého budu tvořit. Je rozhodnuto, že budu modehlína. lovat Báru, která ještě žádnou svoji sochu nemá. Předvádí mi, jak hlínu po malých částech přidávat ke dřevu, které můj výtvor ponese.
„Nejprve se modeluje tvar lebky, na tu se budou postupně nanášet jednotlivé svaly,“ rozevírá přede mnou knihu s anatomickými vyobrazeními lebky, která mi mají posloužit jako návod. „Zároveň se dívej na mě, neustále si model natáčej a kontroluj ho ze všech stran,“ radí mi.
Nejistě začínám obalovat držák hlínou. Tohle nemůže dopadnout dobře, říkám si. Přinejlepším může vzniknout jen neforemná šiška, která bude připomínat Cimrmanovu autobustu, která měla ovšem všechny rysy strhané.
Hlava utěšeně roste
Předem upozorňuji, že to, co vidím, jen těžko převádím do hmatatelné podoby. Fotograf tento defekt hbitě vyhodnocuje jako vadné propojení mozkových hemisfér. Koule hlíny na mém stojanu nadějně roste. Už lze na první pohled rozpoznat, co je mozkovna a co obličejová část. Než hmota nabude potřebných rozměrů, vyzvídám podrobnosti o životu v ateliéru.
„Když je potřeba, vejde se sem i dvacet lidí,“ líčí mi Bára. Ideální to ale je tak ve třech. Přístup sem máme neomezený, sochařina je práce na hodiny, takže tu člověk tráví čas, když zrovna potřebuje,“ vypráví a smutně se dívá po prostorách, které již za pár měsíců opustí.
„Strávila jsem tu několik let, teď ale budu končit magisterské studium a už se zcela přesunu do svého ateliéru, který mám doma v Praze,“ říká Bára.
Školní ateliér navštěvují hlavně studenti prvního ročníku. Kdo má možnost, tvoří ve vlastním. „Většina věcí tady patří studentům. Škola poskytuje pouze nářadí, nástroje a hlínu, která zde ovšem musí i zůstat. Vše ostatní si studenti shánějí sami, včetně sádry na odlévání forem,“ vysvětluje mi Bára.
Po výkladu směřuje blíže k mému výtvoru. „Myslíš, že mám tak velký podbradek? Já myslím, že ne,“ bere do ruky špachtli a ubírá kus přebytečné hlíny.
Přichází i asistent Benedikt Tolar. „Přeměřte si vzdálenosti mezi jejím nosem a bradou, šířku hlavy ve spáncích,“ podává mi sochařský „měřák“. „Jsou různé pomůcky, podle kterých se můžete řídit. Třeba si před obličej modelu dáte rovnou špachtli a porovnáváte, jak zaoblenou linii má profil, zda nos vystupuje před bradu a podobně. Do sochy si některé věci můžete i rozkreslit,“ ryje Ben Tolar do hlíny náznaky uší a čelisti.
„Dobrá pomůcka je třeba i to, že uši začínají nad linií očí a končí s nosem. Vnitřní koutky očí jsou rovnoběžné s okraji nosu a zorničky jsou nad koutky úst,“ vypočítává Bára. Celý obličej se dá rozdělit a rozpočítat do jednotlivých částí. „Je to o neustálém přidávání a ubírání hmoty. A když si chcete pomoci a potřebujete něco zmenšit nebo vyhladit, vezmete prkno a párkrát do toho bouchnete,“ dodává Ben s úsměvem.
Můj výtvor překvapivě stále více nabývá lidské podoby. Ne, že by socha zrovna Báře z oka vypadla, ale někdo by takhle klidně vypadat mohl. Především už hlava na první pohled neasociuje sochy z Velikonočního ostrova.
Oči plné hlíny
Dostáváme se k záludné tvorbě očí. Do prázdných jamek se vymodelují kuličky, ke kterým se nahoře a dole přiloží úzké válečky, ze kterých se vymodelují víčka. „Horní víčko jakoby předstupuje, je o něco větší. Z profilu zjistíte, že oko je nakloněno mírně nahoru,“ upozorňuje mě Ben na detaily. Ještě naplácám vlasy, prý mají mykénský nádech, a prknem přiblížím uši k hlavě.
Dílo je připraveno k odevzdání. Samozřejmě by bylo možné ho dále zlepšovat, ale studenti na to mají tři měsíce, já to musela zvládnout za dvě a půl hodiny. Mí dva učitelé si natáčejí stojan a uznale hodnotí. „Na první pokus výborný výsledek, ještě dvě tři hlavy a je to dokonalé,“ pokyvuje Ben.
„Určitě by to mohlo konkurovat pracím některých prváků,“ žertuje Bára. Když kousek poodstoupím a proberu se z tvořivého oparu, nemohu uvěřit vlastním očím. Já jsem skutečně splnila zadání.
Vytvořila jsem lidskou hlavu, která tak i vypadá a která zdaleka překonala mé poslední počiny, které skončily u válcovitých postaviček s kuličkou místo hlavy. Měla jsem zkrátka dobré učitele. Škoda jen, že mé dílko skončí nenávratně v propadlišti jílových dějin.
