Když jsem přistál v Kyjevě, zdál se mi šedý a pochmurný, s pozůstatky po Sovětském svazu. Sergej, novinář a fixer, se se mnou sešel na letišti a zavolal pro nás taxi. „Má země krvácí,“ řekl mi v taxíku, „a my nevíme, jak to zastavit.“
Domluvil nám návštěvu některých sanatorií s uprchlíky z východní Ukrajiny, kteří utíkají před separatisty podporovanými Ruskem. Tyto „vnitřně vysídlené“ osoby jsou podle OSN nejzranitelnější skupinou uprchlíků, protože nemají mezinárodní uprchlický status vzhledem k tomu, že zůstávají uvnitř svého domovského státu.
Bojovat za Ukrajinu
První, s kým mluvím, je Natálie z Krymu (38 let), svobodná matka se dvěma dětmi. „Nechtěla jsem být Ruskou,“ říká. Její matka je pořád na Krymu. „Nechtěla odejít do Kyjeva, protože se prý bála všech těch nacistů a fašistů. Už spolu nemluvíme,“ říká se slzami v očích.
V jiném sanatoriu na předměstí Kyjeva se setkávám s Lenou (32 let). Má střepiny v nohou a trpí značnými bolestmi. Její manžel, sestra a dvouletý syn zemřeli při nejvážnějším bombardování Vuhlehirsku (rusky Uglegorsk). „Můj muž a sestra se obětovali, aby ochránili děti,“ říká mi, zatímco její čtyři děti se od ní nehnou ani na krok.
Během noci v jedné z mnoha kyjevských průmyslových zón se máme setkat s některými dobrovolnými vojáky, kteří nyní pracují pro ukrajinské vojenské rozvědky.
Jezdíme do tzv. ATO zóny (území, kde podle ukrajinských zdrojů probíhá protiteroristická operace, tj. boj se separatisty podporovanými Ruskem) na východní Ukrajině.
Cesta z Kyjeva sem trvá celou noc. Minibus, kterým jedeme, je nacpaný vším od neprůstřelných vest přes plechovky, čerstvě upečený chléb až po střelivo a raketomety.
Saša, velitel skupiny, říká: „Polovina mužů ze skupiny je po smrti, zbyli jsme pouze my čtyři.“ Navzdory nemilosrdnému osudu se zdá, že všichni v sobě mají jiskru života, když si pobroukávají písničky z rádia. Všichni tito dobrovolní vojáci, kteří bojují za Ukrajinu, mají jako svůj mateřský jazyk ruštinu.
Mluví rusky, ale podporují Ukrajinu jako svou rodnou zemi. Ruská vláda přitom mnohokrát zdůrazňovala, že rusky hovořící lidé jsou na Ukrajině neustále utlačováni. A já tu sedím s dobrovolnými vojáky, jejichž mateřštinou je ruština, a přitom jsou ochotni jít do války za Ukrajinu.
V nemocnici
Saša se otáčí z předního sedadla a říká nám, že se už musíme připravit. Džíp před námi zastavuje a na kilometr už vidíme kouř – příměří se zcela určitě nevztahuje na granáty. Odlehčená nálada je rázem pryč. Muži vytahují zbraně, střelivo, tlumiče. Na jednom z tlumičů je malý obrázek Putina s křížkem na čele jako nápověda, komu střela patří.
Naší první zastávkou je polní nemocnice ve vesnici Svatove. Vidím tu mnoho unavených tváří, chlapců i starých mužů. Někteří kulhají, někteří vypadají vyčerpaně. Čekáme venku. Než budeme moci jít dovnitř, potřebujeme povolení od kompetentního důstojníka.
Po několika minutách důstojník přichází a podává mi ruku. Vcházíme dovnitř. Mnoho zraněných vojáků začne být nedůvěřivých, když vidí můj fotoaparát, další leží na palandách. Třesou se: únavou, nemocí nebo nervovým vypětím.
Potkal jsem dva starší vojáky – Michaela a Vitaliho. Oběma jim je k šedesáti a srkají čaj. Vypadají poměrně lhostejně ve srovnání s chlapci, kteří se chvějí na palandách jen pár metrů od nich. „Přihlásil jsem se dobrovolně, abych bránil svou zemi,“ říká Michael. Vitali sedící vedle něho přikyvuje. Vchází mladý voják a Vitali mu položí ruku kolem ramen. „Můj syn,“ chlubí se hrdě.
Ruské „příměří“
Opouštíme polní nemocnici a jedeme vstříc Ščastje. Je už tma, a jak se přibližujeme ke kontrolnímu bodu, řidič vypíná přední světla a nechává pouze světla parkovací. Přijíždíme na frontu.
Při každé ráně řidič buď zpomaluje, nebo zrychluje. Přes něco přejedeme a slyšíme zpod auta nějaký zvuk. Řidič rozsvěcuje světla na protijedoucí džíp, zastavujeme a baterkou kontrolujeme podvozek. Nic není vidět. Pokračujeme v jízdě a všichni jsme teď více napjatí. Tlumená rána, auto zpomaluje…
Všude je kouř – granát zasáhl přesně. Strážník nám gesty přikazuje, abychom si pospíšili pro případ, že sem dopadne více granátů. Řidič Dennis šlape na plyn. Kouř a oheň mizí za námi, zatímco Dennis kličkuje s minibusem mezi dírami v asfaltu. Za sebou můžeme slyšet tlumený pravidelný rachot. Saša krčí rameny. „Ruské příměří,“ říká s úšklebkem na tváři.
Konečně přijíždíme do Ščastje. Už je černočerná tma. Projíždíme branami a v záři předních světel vidíme pohybující se vojáky. Kdosi volá, ať světla vypneme a zaparkujeme potmě. Jsme u bývalého sirotčince a školy, která nyní slouží jako ubytovací zařízení pro bataliony Zlatá brána a Aydar. Potkávám Sergeje, snipera z batalionu Zlatá brána.
„Tohle je má třetí válka,“ říká. Je to bývalý člen ruské speciální jednotky a v civilním životě policista. Ukazuje mi své pušky a vybavení. „Doma jsem se s rodinou nudil a prostě jsem se chtěl vrátit na frontu vedle své kamarády a krajany,“ říká, zatímco pracuje s nočním viděním u zbraně.
Než všichni padneme na matrace rozházené po podlaze bývalého sirotčince, dostáváme tmavý chléb s ukrajinským sádlem a krvavou klobásou. Někdy venku zazní rána od výbuchu granátu a každý vyskočí… pak se ale rychle vrátí ke krvavé klobáse a krajícům chleba.
Rozbitý Slov‘jansk
Další den navštěvujeme Slov‘jansk, který byl před více než rokem silně bombardován. Nyní je poměrně tichý, ačkoli škody jsou tu stále patrné. Jedeme kolem psychiatrické léčebny. Stojí nahoře na kopci a je úplně zničená. Přemýšlím: Kam šli všichni pacienti, když bombardování začalo?
Obrovský prostor léčebny se střídavě stal úkrytem pro ukrajinské i proruské síly. „Dávej pozor, kam šlapeš, můžou tu být ještě miny,“ říká Saša. Miny nacházejí i místní zemědělci, když zakládají požáry na polích pro lepší sklizeň.
Další den a noc trávíme ve Slov‘jansku s dvanáctým batalionem, který patří pod vojenskou policii. Okna jsou zakrytá pytli s pískem a zdi poseté dírami po střelbě.
Mnoho důstojníků se zvědavě ptá, jak se Švédsko dívá na ukrajinskou krizi. Vysvětluji, že Švédsko má zhruba stejný postoj jako Velká Británie a baltské státy, takže podporuje ukrajinské právo chránit své hranice.
Připozdívá se a celá skupina jde spát do velké haly. Někteří odcházejí na hlídku a já poprvé nemám chuť jít se potulovat ven. Jsem rád, že se trochu vyspím.
Když jsem se nad ránem probudil, celá skupina spala a já využil situace ukořistit pár snímků. Jsou to všechno tvrdí chlapi, kteří byli v mnohých bojích a přežili, ale teď, když spí, vypadají tak, jak si je pamatují jejich matky – jako hodní chlapci.
Po snídani míříme do rezidenční oblasti, která byla nejvíc zasažena boji. Její malé malebné domky nebyly ušetřeny ran děl a kulometů. Starší muž, jehož dům byl naprosto zničen, sedí a kouří před ruinami svého bývalého domu. Ztěžka vzdychá a rezignovaně říká: „Kam teď patřím?“
OČIMA AUTORA
Olof Jarlbro, fotožurnalista:
Sedím v relativně nové ústřicové restauraci v luxusní části Oděsy a mluvím s manažerem restaurace Artyomem. Je mu třicet let a jeho mateřským jazykem je ruština. Vysvětluje, že před několika lety, když s manželkou cestovali, si lidé mysleli, že jsou Rusové. „Nestarali jsme se o to, že mluvíme rusky a bydlíme na Ukrajině. Bylo to jedno. Ale od okupace Krymu jsem Ukrajinec a za žádných okolností mě nenazývejte Rusem,“ řekl mi. To je jeden z mnoha podobných hlasů, které se ozývají na současné Ukrajině.
Mnoho mladých rusky mluvících lidí na Ukrajině chápe chování Ruska na Krymu jako velkou zradu. Velká část z nich měla Rusko za bratrskou zemi, sousedy a přátele, a tak invazi na Krym považují za neodpustitelnou. Když ruské jednotky zaútočily na Krym, ukrajinští námořníci opustili své lodě, aby nemuseli bojovat, ale zároveň ani přijmout okupaci.
Ve východní části Ukrajiny, kde se odehrávají těžké boje, ruské parajednotky a speciální vojenské síly nemají na uniformách žádná označení příslušnosti k jednotce či státu. Mají jen ruské uniformy a zbraně. Rusko jejich přítomnost popírá, dokonce, i když ukrajinské síly zajaly ruské vojáky s pasy, ruská oficiální místa opět přítomnost Rusů na Ukrajině nepřiznala.
Nezdá se, že by válka v blízké budoucnosti skončila
Používání propagandy je pro Rusko nesmírně důležitým nástrojem, zvláště v rusky mluvících oblastech, kde je nouze o důvěryhodné a ověřené informace. Ve Slov‘jansku jsem viděl velice znepokojující věc. Ruské síly ozbrojovaly drogově závislé a zároveň jim dodávaly drogy, aby se tito lidé podíleli na okupaci.
Více než šest tisíc lidí přišlo v tomto konfliktu o život a více než milion musel opustit své domovy. Rusko se bezpochyby setkalo s větším odporem, než předpokládalo, a to jak ze strany světové veřejnosti, tak ukrajinské armády, která před okupací Krymu skoro jako by neexistovala.
Bohužel, nezdá se, že by válka v blízké budoucnosti skončila. V přístavu Mariupol byly pozorovány velké přesuny jednotek obou stran konfliktu. Rusko se jednoznačně soustředí na oblasti, které mají velké přírodní bohatství, jsou strategické a obývá je rusky mluvící většina.
Koncept stažení ruských vojsk rozhodně nevypadá jako snaha o bezpečnost v regionu tak, jak ji Rusko deklarovalo. Tvrzení Vladimira Putina, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa století, vyvolává otázku, která další země padne do spárů ruské rozpínavé politiky.
Článek vyšel na webu časopisu Lidé a Země
