Řeznictví jak má být. Za pultem se střídal Slanina s Bůčkem | E15.cz

Řeznictví jak má být. Za pultem se střídal Slanina s Bůčkem

Mají své profese a koníčky zakleté do příjmení. V latině nomen omen. Podle nich je to ale štěstí.

Veterináři, milovnice bylinek a léčitelka, řezník, který prodává výtečná jelítka. Takových lidí je spousta. Jenže těmhle vybral jména někdo „shůry“ a přesně k jejich zálibám a povoláním.
Do deseti let chtěl být Pavel Jelínek popelářem, ale protože vyrůstal mezi zvířaty, rozhodl se nakonec jinak. Vystudoval střední veterinární školu a poté veterinární lékařství i na univerzitě.

Jelínek se dal na práci veterináře

„Je to náhoda, ale v ročníku nás bylo víc se zvířecím příjmením. Chodil s námi například Ryba,“ říká pětatřicetiletý veterinář. O tom, že by jméno využil jako součást vizitky nebo loga svojí ordinace neuvažoval. Přiznává, že nikdy ani jelena neléčil. Specializuje se na domácí mazlíčky, od psů, koček až po exotická zvířata.

„Léčím všechna, snad jen pavouka bych asi neošetřil, vážně je nemám rád. Naštěstí mi ho zatím nikdo nepřinesl,“ směje se.

Jeho oblíbení jsou psi. Rodina vždycky nějakého měla. Teď žije v domácnosti Pavla Jelínka Barča, fenka slovenského kopova. Do ordinace za svým páníčkem ale moc ráda nechodí, dobře si pamatuje, že by ji mohlo čekat nějaké vyšetření. „Když jsem si koupil kardiosono, tak jsem ho musel na Barče hned vyzkoušet,“ vysvětluje Jelínek.

Se svým příjmením je mladý veterinář spokojený a neměnil by ho. „Na fakultě jsem měl kolegu, který se jmenoval Smrt. S takovým jménem se doktorovi léčí hůř,“ uzavírá.

Slanina miluje maso všeho druhu

Tatínek byl nákupčí v oděvnické firmě Otavan Třeboň, jeho syn se ale nepotatil. Původně to vypadalo, že půjde na automechanika, nakonec se Miloslav Slanina rozhodl vyučit řezníkem. Už osmnáct let vládne obchodu, kde voní čerstvé maso, jelítka a na kovových hácích visí šišky lákavých salámů.

„Občas si dělám srandu, když chtějí zákazníci slaninu, tak se jich ptám, jestli si přejou kousek mě,“ říká s úsměvem šestapadesátiletý řezník. Práce ho baví, o mase dokáže mluvit s nadšení. Když má ale říci, které mu chutná nejvíc, váhá. „Mám rád všechno. Co bych taky byl za řezníka? Snad jen drůbež nemusím tak často,“ odpovídá.

Svoje jméno nikdy nepoužil pro reklamu podniku. Podle něj prodává stálá kvalita a dobrá pověst, kterou si nesmí pokazit tím, že by nabízel špatné zboží. Slanina si myslí, že má úplně obyčejné jméno a lidí s podobným „nomen omen“ je víc. „V Třeboni byl řezník Tonda Bůček. Jeden čas jsem mu dokonce pomáhal. To teprve bylo něco, Bůček a Slanina v jednom řeznictví,“ směje se.

Bylinkářka potkala Kořínka

Na vizitce má snítky vřesu a jméno Zuzana Kořínková, které jí do života přinesl osud. Na náměstí Míru prodává bylinky, čaje, přírodní kosmetiku a radí lidem, co mají dělat, aby jim bylo lépe.

„Jako malá jsem s dědečkem sbírala bylinky, ale pak jsem na to postupně zapomněla. Znovu jsem se k nim dostala až ve třiatřiceti, když jsem onemocněla těžkou revmatickou chorobou,“ vzpomíná Kořínková. Protože klasická léčba moc nepomáhala, dostala se do poradny známého pražského bylinkáře Romana Kindla. Ten jí nejen pomohl, ale nabídl jí i práci. „Postupně jsem se na všechny bylinky z dětství rozvzpomněla,“ přiznává.

Tehdy se jmenovala Suchá a Roman Kindl jí řekl, že s takovým příjmením se neuzdraví. „Prý potřebuji nějaké životaplné jméno. Tehdy jsem měla přítele Jiřího Kořínka. Za pár týdnů mě požádal o ruku,“ vypráví.

Podle Zuzany Kořínkové se díky své nemoci vrátila ke kořenům a navíc vyvdala jméno, související s prací, která ji velmi baví. Nevadí jí ani, když někdo říká, že je baba kořenářka nebo čarodějka. „Vždyť to tak dřív bylo,“ usmívá se.

Z Prahy se do Hradce přesunula před deseti lety, kdy začala pracovat v bylinářském krámku. Na jihu Čech je v přírodě spokojená. Určit svoji oblíbenou bylinku nebo kořínek nechce. „Každá je dobrá na něco. Kdybych nějakou řekla, tak bych k ní byla nespravedlivá,“ myslí si.

Beran bez rohů léčil zvířata s Kozlem

Na rozdíl od svého kolegy Jelínka pracuje jednašedesátiletý veterinář Stanislav Beran převážně s velkými zvířaty. Ošetřuje krávy, prasata a také ovce. V péči mívá i berany.
„Naštěstí mě nikdy žádný nenabral, ale dovedu si představit, jak to bolí,“ směje se. Hned také vyvrací mýtus, že trkají jen zvířata s rohy. Agresivní prý dokáže být i beran bez útočné výbavy. „Jeden můj zákazník měl jednoho, jmenoval se Bajaja. K tomu bych se do výběhu neodvážil, byl bez rohů, ale dokázal jančit i tak,“ vysvětluje.

Své jméno za sedmatřicet let veterinární praxe nikdy nepoužil pro reklamu. Vzpomíná si ale na úsměvnou příhodu, jak přijel v roce 1974 do Lužnice, kde měl ošetřovat zvířata. Ruku mu podal starší muž s kamennou tváří a představil se jako Kozel. „Když jsem řekl Beran, následovala salva smíchu,“ vykládá veterinář.

Jeho otec občas kreslil svým přátelům místo podpisu hlavu berana. Stanislav teď občas na jeho památku používá zajímavou malůvku také.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!