Tomáš Krulich už měl na turné sbaleno v polovině měsíce února. K šátkům, spodnímu prádlu a zubní pastě přidal nové vysílačky ke svým kytarám. To aby při koncertech mohl zajít na kterýkoliv kraj oválného pódia, umístěného uprostřed sportovních hal. Stejně se připravují jeho spoluhráči, včetně baskytaristy Milana Špalka. Základ repertoáru budou tvořit písničky ze čtyřnásobně platinového alba Banditi di Praga.
Zbývá několik dnů do prvního koncertu, co právě děláte? Tomáš: Do konce února zkoušíme v Praze s technickým týmem, jestli všechna světla a taky motory od hydraulických plošin fungujou tak, jak maj. Taky testujem nový odposlechy. Koupili jsme nový mašinky a sluchátka jsme si nechali na míru odlít v Německu podle našich ušních boltců. Budeme hrát uprostřed hal a nahlas, tohle je pro nás fakt důležitý.
Milan: Já doufám, že mi včas dorazí dvě nový baskytary, které jsem si pro tohle turné nechal postavit. Jedna bude jako ohořelá.
Baterie světel a ohně, to k vašim koncertům patří, takže letos to nevynecháváte? Tomáš: Fakt je důležitá domluva s pyrotechnikou. Na playlistu máme u písniček červený tečky, jako že jako pozor, tady bude hořet. A tak víme, že někam nesmíme. Milan by mohl vyprávět.
Milan: To jo, v Ostravě jsem to jednou nevychytal. Hrál jsem v koženejch kratasech a stoupl jsem si přímo nad petardu. Ochranka na mě zespoda mávala, ať zdrhnu. Já si myslel, že mi fandí a ještě jsem jim mával taky. A najednou to řachlo, vlítlo mi to zespoda rovnou mezi nohy. Kraťasy regulérně shořely, ty fakt nebyly. Měl jsem kliku, že byly z kvalitní kůže. Jasný, že to bolelo, ale dohrál jsem. Pak jsem jen koukal, jak mě to depilovalo.
Přehrajete celou desku? Tomáš: Z větší části jo, ale zařadíme tam i starší prověřený kousky. Začínáme v Břeclavi, tam se uvidí. Pak to když tak přepíšeme, proházíme pořadí.
Milan: No, aby nám stadion v Jihlavě nespadl na hlavu, už je dost starej. Jedem s hodně silnou aparaturou, jen basových beden bude šedesát čtyři, jestli se nepletu. Chceme letos předvést pořádnej bigbít, zašlápnutější koncert než byly ty minulé. A hrajeme uprostřed hal, lidi budou dokola celýho pódia.
Jste nejprodávanější kapela v Česku, Banditi di Praga mají už teď čtyřnásobnou platinu. Přibydou doma další kousky do sbírky na zdech? Milan: No jo, šedesát tisíc je prodáno a dalších patnáct tisíc se dodělávalo. My už se s těma deskami už pomalu ani nefotíme, vždyť máme platinu opravdu za každou.
Tomáš: Hele, aby to neznělo nějak nabubřele.
Milan: Ale počkej, vždyť je to fakt. Asi budeme naštvaný, až tu platinu jednou nedostaneme, ale teď to prostě nějak neřešíme.
Tomáš: Já to na začátku dělal. Věšel jsem si na zeď zlatý i platinový desky a koukal jsem na ně. Kterej muzikant by to neudělal? Ale už jsem to zrušil, nebylo místo. Tak jsem je všechny sundal a občas nějakou přivezu mámě a tátovi na chalupu u Rumburka. A naše mámy se tím kochají.
Písničky na Banditi di Praga jsou úplné novinky, nebo jste sáhli i po některé ze starších? Milan: Jsou to všechno novinky až na jednu. Kdo neskáče, není švéd měla bejt, pokud vím, už na Corridě.
Jak se vám deska líbí? Od jejího dokončení už několik měsíců uběhlo. Milan: Od Megahu si hlídám, aby hrála pořádně basa. Kolikrát jsou kytaristi až naštvaný. Možná udělají odbory a na příští desce mi to natřou.
Tomáš: To ne, neboj, ale s kytarama musíme bejt opatrý. Chceme, aby byla Pepovi rozumět každá slabika a tak se holt s Otou Váňou musíme uskromnit. Umím si představit, že by na Banditech bylo kytar víc.
Milan: Pepa má středovej hlas, prostě zní jako kytara, jsou to stejný frekvence. Takže když píšeme, musíme na to myslet a kytaristi mají peška. Holt nejsme angláni, který nemají v jazyce sykavky. Zpěvu musí bejt rozumět, jsme folkovej národ, lidi mají texty rádi a rádi si je zařvou.
Tomáš: Na koncertech si s Otou kytary trochu přidáme, tam se to snese.
Nahrávání probíhalo v pohodě? Milan: Dost nás tentokrát tlačil termín dokončení před Vánocema, což byl problém, protože jsme líní.
Tomáš: Naštěstí se neopakovalo martýrium, kterým jsem prošel, když jsme nahrávali Burlaky. Písničku jsme míchali měsíc. Začalo se a přijel jsem do studia po týdnu. Jdu po schodech a slyším pořád jen ten úvodní rif. Tak jsem proseděl dva dny v hospodě, pak znovu do studia a slyším to samé. Vzniklo několik verzí. Po čtrnácti dnech jsem tam přijel a slyšel jsem zvenčí zase ten začátek, tak jsem se otočil a jel jsem domů. Burlaci byli fakt extrémní.
Milan: Je fakt, že už na nás manažer udeřil. V Tescu už visely bilboardy s datem zahájení prodeje, prostě jsme to museli stihnout. Ale jsme celkem spokojení.
Tomáš: Každej muzikant na každý svý desce najde spoustu míst, u kterých si řekne, tady bych to udělal jinak. Ale dnešní doba je taková, všechno prostě musí bejt rychle.
A na vaše koncerty rodiče chodí? Jsou rádi, že jim z kluků vyrostli profesionální rockeři? Tomáš: Určitě, já musím sehnat lístky na koncerty do Ústí nad Labem a do Prahy. A že jich bude, my jsme opravdu rozvětvená rodina, chtějí jít sestřenice i tetičky. A užívají si to.
Milan: Máma byla naposledy v Ústí nad Labem, přece jen sedmdesát let, to už je věk. Naučil jsem jí Kabát poslouchat, a líbí se jí to. Ale kdybych tam nehrál, tak by tu kapelu asi nesnášela, si myslím.
Milane, máte za sebou už na stovky textů. Není na obzoru nějaký výpad do literárního světa? Milan: Já jsem opravdu línej, píšu jen když musím. Šuplíky mám prázdný, teda kromě zatím odloženejch písniček pro nás. Je tam třeba původní text na Bandity. Měl jsem ho hotovej půl roku, ale nějak to nebylo ono. A pak mě najednou napadl ten co je na desce. Sedl jsem si, za deset minut jsem ho měl na papíře a hned jsem běžel za Pavlínou. Ta to čte vždycky první a hned mi řekne, jestli jsem to trefil. Ale vydat třeba knihu básní nebo povídek? Takový touhy opravdu nemám.
A co psaní na zakázku? Milan: Oni to zkoušeli, jednou dokonce chtěli muzikál. Ale už o mně všichni vědí, že takhle se mnou nemůžou počítat. Tak už mi radši ani nevolaj.
Co budete dělat, až turné k Banditi di Praga skončí? Tomáš: Na konci roku bysme rádi nazkoušeli s Felixem Slováčkem a jeho dixielandem pár našich písniček. Jednou už jsme to zkusili. My hráli bigbít, tak jak jsme zvyklí a s těma trumpetama to znělo opravdu výborně. Všichni mají symfoňáky a my si to dáme jako dixík. Už máme pohromadě výběr písniček, teď to chce pořádný aranžmá. Raci v práci s.r.o. nebo Žízeň znějí opravdu parádně. Rádi bysme to předvedli v Lucerně. A mohl by z toho vyjít nějakej záznam.
Když necháme na chvilku stranou kapelu a život na turné, na co se v letošním roce těšíte? Tomáš: Počítám, že květen bude volnej, takže konečně vytáhnu motorku, respektive tříkolku a pořádně se s klukama z Uruguay 13 projedu. Ale přiznávám, už jsem nějak opatrnější. Poslední dobou bylo hodně nehod a staly se i klukům, co jezděj opravdu klidně. No potom už snad budou nějaký letní festivaly. Zatím se všechno domlouvá, nemáme ještě nic potvrzeného.
Milan: Jen doufám, že se letos v květnu dostanu pořádně do Španělska na ryby, do Caspe u Zaragozy, na přehradě Rio Ebro. Jezdím tam už deset let, na sumce a na candáty. Musím to tam jet postavit a pak tam čepuju pivo. Stojím za výčepem, češi na mě koukaj a ptaj se, jestli mě náhodou neznaj. Občas jim ze začátku říkám, že je to shoda náhod. Že jsem Špalkovi z Kabátů hodně podobnej.
