Tenhle kojenecký ústav zná většina lidí ještě z černobílého filmu Hledá se táta z roku 1961, ve kterém si jednu z hlavních rolí zahrál Vladimír Menšík. Od doby, kdy se točil ve vesničce Veská u Pardubic, se ale nemocniční zázemí ústavu, ze kterého se stalo dětské centrum, změnilo k nepoznání.
Stěny chodeb zdobí krajinka s pohádkovými postavičkami, koupelny jsou útulné, v jedné z nich mají děti dokonce malý bazén. Na televizi se chodí dívat do obývacích pokojů, k hraním jim slouží herna se spoustou hraček a ložnice připomínají skutečné dětské pokojíčky. Nejspíš na podzim navíc centrum čeká další rekonstrukce, která vše ještě vylepší.
„Ročně přijmeme okolo stovky dětí, z toho je asi třetina vážně nemocných. V současné době tu máme jednačtyřicet dětí, od nejmladšího čtrnáctidenního až po nejstarší pětileté,“ říká ředitelka dětského centra Drahomíra Peřinová.
Rozdělené jsou po pěti do rodinných buněk. „Mezi zdravými je vždy jedno nemocné, které se snažíme mezi ně integrovat. Sestřičky se u nich střídají po dvanáctihodinových směnách,“ vysvětluje Peřinová.
Denní program se přizpůsobuje věku i zdravotnímu stavu. Některé děti si tak hrají v herně či na zahradě, kde stojí dokonce i perníková chaloupka, jiné je pozorují z postýlek opodál. Ty nejmenší, když je právě sestřičky nepřebalují nebo nekrmí, odpočívají v postýlkách uvnitř nebo v kočárcích na balkoně. Některé však potřebují i speciální péči, podstupují rehabilitační cvičení a léčebné terapie. Na tu klidovou slouží speciální relaxační místnost ve školce – s hudbou a vodním lůžkem uprostřed.
„Kromě lůžkové části máme ambulanci pro děti vyžadující speciální péči. Rodiče učíme rehabilitovat, máme tady psychologa. A jsou tu i lůžka pro matky s dětmi,“ říká Peřinová.
O děti pečují i studenti
S péčí o děti pomáhají také praktikanti a hradečtí studenti, kteří sem dojíždějí ve svém volnu, aby dětem alespoň trochu nahradili rodinu. „Ze začátku jsem se bála, nevěděla jsem, jak s nimi komunikovat, jak se k nim chovat. Existují tu určitá pravidla, například máma a táta se nesmí říkat. Všechny děti mně říkají teto,“ vysvětluje osmnáctiletá studentka hradeckého Biskupského gymnázia Aneta Doskočilová, která centrum navštívila poprvé vloni v prosinci.
Počáteční obavy ji brzy opustily, a tak sem jezdí pravidelně a na každou návštěvu se těší. „Člověk si časem zvykne, že některé z dětí nikoho nemají, bere to, jako by jezdil do školky. Teď o prázdninách sem dojíždím každý týden. Můžeme miminka přebalit, nakrmit, ale hlavně si s dětmi hrajeme a snažíme se na ně hodně mluvit, to jim chybí nejvíc,“ říká Aneta.
V centru jsou za pomoc dobrovolníků, kteří vyrážejí i na projížďky s kočárky, vděční. V dojíždění do centra se Aneta střídá se svými kamarádkami a spolužáky, mezi nimiž je prý o návštěvy velký zájem. Dětem se snaží pomoci i jinak. Když v květnu slavila osmnáctiny, uspořádala s kamarády v hradeckém AC Klubu program s divadlem, koncertem a rockotékou a výtěžek z akce se rozhodli věnovat právě centru.
