Tereza Boučková žije se svým mužem a synem v chatové osadě Záhrabská u Vráže. Tam také napsala scénář k celovečernímu filmu Smradi, který byl v roce 2002 nominován na Českého lva v sedmi kategoriích.
Jejím dosud posledním literárním počinem byla v roce 2008 kniha Rok kohouta, která se s téměř padesáti tisíci prodanými výtisky brzy stala bestsellerem.
V pondělí 11. ledna promítne berounské kino Mír film Zemský ráj to na pohled, který Irena Pavlásková natočila podle jejího scénáře.
Na čem pracujete právě teď?
V polovině ledna bych měla Odeonu odevzdat textovou podobu fejetonů, které jsem napsala v posledních letech. Bude z toho taková veselá knížka o vynucené lásce ke kolu. Je to také první věc po románu Rok kohouta, který mě stál hodně sil. Možná proto jsem se rozhodla pro lehkonohé, veselé psaní.
Poté, co jste podepsala Chartu 77, pracovala jste jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice nebo balička gramodesek. Složila jste státní zkoušku z angličtiny a navštěvovala přednášky takzvaných bytových univerzit. Co vás z toho nejvíce obohatilo?
Nevím. Na jednu stranu jsem si vybojovala svoji vnitřní svobodu a uhájila si svůj názor na tehdejší režim, který byl nespravedlivý a krutý, a kterému jsem se nepoddala. Na druhou stranu jsem trpěla tím, že se nemůžu realizovat v žádné oblasti – profesionální ani osobní. Nemohla jsem dělat žádnou dobrou práci a nemohla jsem mít děti. Všechno má své pro a proti. A tak to je i v mém případě. Mé pocity z té doby jsou i dnes ambivalentní.
Svého času jste hrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Láká vás herectví i dnes? Doba kolem bytového divadla byla krásná, protože tehdy ještě trvala euforie z Charty 77 a lidé kolem ní měli spoustu elánu. Jenže brzy se vše rozpadlo, většina „herců“ z představení Shakespearova Macbetha odešla do ciziny. Nastal dlouhý a úmorný čas perzekuce, kdy jsem nesměla nic, tedy ani hrát – třeba amatérsky. Musela jsem se té touhy zbavit, abych se neutrápila. I proto jsme se s mužem odstěhovali na Záhrabskou, do chaty po dědovi, abychom změnili život. Herectví mě dnes vůbec neláká. Občas si ho ale trochu po svém zkusím. To když čtu ze svých věcí. Naposledy jsem načetla pro stanici Vltava patnáct dílů Roku kohouta.
Knihou Indiánský běh jste vyvolala velký rozruch svým kritickým hodnocením jak svého otce Pavla Kohouta tak exprezidenta Václava Havla. Jaký vztah k nim máte dnes? Je to literatura se vším, co k ní patří. Tedy i s citovým angažmá, které jsem do ní vložila a které je velmi subjektivní. Podobné zaujetí jsem vložila i do scénáře filmu Zemský ráj to napohled. Jako literární či filmové figury se mi ti dva moc líbili, protože nejednoznačnost je v tvorbě vždycky plus. V životě je to složitější a člověk musí vynaložit hodně energie, aby ho některé věci nezraňovaly víc, než je únosné.
Jaký vztah máte ke svým dvěma adoptovaným romským chlapcům, jejichž výchovu jste popsala ve scénáři k filmu Smradi? Film je fikce na základě prožitku. Když jsme si kluky brali, věřili jsme, že budeme dobrá rodina. Bylo štěstí, že jsme mohli zažít rodičovství. Později se nám narodil syn, nakonec jsme měli velkou rodinu. Přes všechny potíže, které s adoptovanými dětmi poznamenanými citovou deprivací a určitou sociopatií byly, jsme s mužem dlouho věřili, že uspějeme. Nakonec, v jejich pubertě, se naše soužití zvrhlo k neúnosnosti. Jsem ráda, že je to za námi. Ztratili jsme všechny iluze a k smrti nás to vyčerpalo. Vztahy se rozpadly na kusy.
