Trabantem do Austrálie, ladou kolem planety nebo tuktukem z Bangkoku do Prahy. Cesty po světě všelijakými dopravními prostředky jsou hitem, který zaujal i Richarda Nemetha a Stefana Stefanova. Ti se auty z bazaru stačili vydat do Íránu či Afriky a letos vyslechli volání fanoušků, kteří si chtěli podobný zážitek vyzkoušet také. Vznikl tak projekt Gumbalkan, kterého jsem se zúčastnil i já.
Je první červencový víkend a se třemi kamarády se vydávám červeným francouzským kombíkem z Prahy do podhůří rumunské Transylvánie. Auto jsme koupili na inzerát před několika týdny za dvaadvacet tisíc korun a na trasu jsme vyrazili bez předchozí servisní prohlídky nebo výměny jakéhokoli dílu. Motorismus máme sice všichni pasivně rádi, nicméně kromě píchlého kola jsme na autě reálně nikdy nic nevyměnili.
A právě to je jeden ze smyslů orientační rallye Gumbalkan, jejíž první ročník se odehrál na začátku července ve středním Rumunsku. Pořadatelé původně očekávali zájem přibližně deseti posádek, nakonec se ale oficiálního startu účastnila asi šedesátka aut všech možných značek, barev i úrovní úprav. Společným znakem bylo jediné – nákupní cena maximálně pětadvacet tisíc korun. To přináší úsměvné momenty.
Po přejezdu mezi Českem a Rumunskem mnohé týmy utahují šrouby, dolévají olej a kladivem řeší všechny možné závady. Především ale doufají, že průjezd horami jejich auta, která jsou zpravidla odsouzena k cestě na vrakoviště, přežijí důstojně.
Geocaching na čtyřech kolech
Organizátoři v horách připravili celkem čtrnáct bodů, které musejí všechny posádky navštívit. Pořadí a trasa, kterou se k checkpointu dostanou, pak záleží čistě na nich. Celá akce je tak spíše zvláštním geocachingem než závodem na čas, což ale organizátoři připomínají. Hlavním cílem je objevit málo známá zákoutí místních hor, povídat si s místními lidmi, najít nové přátele, a hlavně dojet ve zdraví.
Dvojice organizátorů si přitom dala záležet, aby ani po stovkách kilometrů cesta nebyla monotónní. Takže zatímco se některé průjezdní body nacházely hned u hlavních silnic, pro jiné musely posádky hledat konkrétní strom uprostřed louky nebo absolvovat cestu do hloubi lesa, kam si Rumuni troufnou pouze traktorem nebo terénním autem. Výjimkou přitom nebyl ani průjezd skrze historická rumunská města. Vždy však mohli aktivnější jedinci auto nechat na silnici a k bodu v klidu dojít po svých.
Mnoho týmů, mnoho způsobů
Každá z posádek si tak závod vykládala trochu po svém. Někteří rallye vnímali skutečně jako výlet a nevadilo jim, když se od původní trasy vzdálili na stovky kilometrů. Pro jiné byla cílem hlavně samotná cesta, místo asfaltu tak ve svých městských autech raději volili bláto, nehledě na množící se pazvuky linoucí se od podvozku nebo motoru. Další pak cestu pečlivě plánovali, zbytečně nezastavovali a skrytě pokukovali po imaginárních stupních vítězů. Přiznám se, že jsme patřili do té poslední kategorie, čehož ale určitě nelitujeme.
Rozhodně jsme si ale netroufali na žádné závodění. První průjezdní body se nacházely v národním parku Apuseni, jehož vrcholky hravě strčí do kapsy české Krkonoše. Jízda po silnici se tak omezila na kontrolu teploty chladicí kapaliny, v terénu jsme zase dávali pozor na olejovou vanu a výfuk našeho plně naloženého vozu.
Právě opatrnost se ukázala být jedním z hlavních způsobů, jak kilometry rumunským venkovem polykat bez větších problémů. Přispěla k tomu také skutečnost, že celou naši posádku tvořili terénní nováčci, kameny, strouhy i potoky jsme tedy nejdříve zpovzdáli zkoumali, než jsme přidali plyn a přes překážky se vydali. Odvážnější týmy se sice nebojácně vrhaly do předjíždění, zpravidla pak ale řešily proražené pneumatiky. Právě závady a poruchy byly nejčastějším tématem rozhovorů při dojezdu do tábořišť, kde posádky mohly, ale také nemusely přečkat noc.
Potápějící se vesnice
Čím více kilometry přibývaly, tím více se závodní peloton roztrhával. Zatímco u prvních průjezdních bodů se tak téměř stála fronta na zaregistrování, po dvou nocích v rumunské divočině bylo setkání s ostatními účastníky rallye mnohdy mimořádnou záležitostí. O to spíš bylo možné nasadit vlastní cestovní tempo a užívat si to, co region nabízí.
Jedním z nejsilnějších zážitků Geamana, která se již čtyřicet let potápí v bahně. To se do vesnice dostává z nedalekého měděného dolu, který dal sice místním práci, ale celé údolí definitivně zničil. Symbolem obce je věž kostela, která z bahna stále trčí. Smutný osud připomíná také hřbitov, který sice místní úřady slíbily přemístit, to se je pro většinu turistů dozajista návštěva vesnice však do dnešních dní nestalo. Rok od roku ho tak voda s bahnem stále více pohlcuje. Celé jezero je přitom možné objet relativně v klidu autem, symbolicky jsme zde však museli řešit hned dvě závady – utržený výfuk a stávkující benzinovou pumpu. Se soumrakem jsme však problémy vyřešili a vydali se z apokalyptické oblasti dál.
Lesy a medvědi
Naprostým kontrastem tak bylo probuzení v lesích kolem přehrady Vidra. Oblast nabízí až pohádkové výjevy, které mohou připomínat kanadskou nebo aljašskou divočinu. V kombinaci s kvalitními silnicemi je pak místo vyhledávaným cílem motorkářů, i přesto se ale nedá říct, že by byl provoz na rumunských okreskách obecně nějak silný. Zpravidla zhoustne pouze ve chvíli, kdy se vedle silnice prochází medvěd, který neunikne pozornosti ani místních obyvatel.
Množství ostatních motoristických nadšenců přitom úměrně roste s tím, jak se trasa rallye přesouvala ke svému cíli. K němu musely posádky zdolat horskou silnici Transalpina, která sice nabízí úchvatné výhledy na rumunské hory a údolí, zároveň představovala pro zbídačená auta závěrečnou zkoušku. Klidné tempo a brzdění motorem tak byly receptem, jak se k poslednímu checkpointu v klidu dostat, v našem případě dokonce o dva dny dříve, než bylo naplánováno v harmonogramu.
Radostné a klidné finále
Nakonec se nám tedy podařilo dosáhnout i na kýžené stupně vítězů. Asi o patnáct minut jsme se totiž umístili na slušném třetím místě v rychlosti projetí jednotlivých bodů, tedy kategorii, která ale nakonec ani vyhlašována nebyla. Pro nás však byly odměnou hlavně další volné dny, což nám umožnilo projet jeden z nejslavnějších průsmyků světa, takzvaný Transfagarasan. Sám jsem o tom snil již několik let, nikdy jsem si přitom nemyslel, že jednu z nejkrásnějších silnic na světě zdolám devatenáct let starým autem o výkonu 75 koní. Rozhodně to ale zážitek posádky nezkazilo.
Autu tak nakonec zbyly síly na návštěvu dalších rumunských měst – Sibiu a Kluže. Obě mají společnou klidnou atmosféru a odkazy na bohatou minulost. Zároveň z nich, stejně jako z celé oblasti, čiší jasná příslušnost k Evropě, kterou Rumuni dávají najevo všudypřítomnými vlajkami Evropské unie. Do ní Rumunsko rozhodně patří, o čemž se ale mnozí, stejně jako já, musejí definitivně přesvědčit až po návštěvě této rozmanité země. Ta nabízí nejen úžasnou přírodu, ale také služby na západní úrovni, které však svými cenami stále zůstávají na Východě.
