Schodiště s Pájinkou roztančí dnes Berounského medvěda | E15.cz

Schodiště s Pájinkou roztančí dnes Berounského medvěda

V pivovaru Berounský medvěd vystoupí v sobotu kapela Schodiště. Za bicí usedne talentovaná bubenice a vokalistka Pavla Táboříková.

Pětadvacetiletá rodačka z Loun, které nikdo z branže neřekne jinak než Pája nebo Pájinka, vystudovala pedagogickou fakultu obor hudební výchova a studuje konzervatoř v Praze. Kromě Schodiště drží rytmus ve formacích Lucie revival, 5P Luboše Pospíšila, v autorském projektu Nahoře pes a ve skupině Uširváč alias Jasná páka a Hudba Praha revival, kde také zpívá. Schodiště zahraje v pivovaru Berounský medvěd v sobotu společně s funky skupinou Murphy band od půl osmé večer a sympatická dívka opět předvede, že skromnost ruku v ruce s talentem může mladou slečnu vystřelit ze zákrytu bicí soupravy do popředí všeobecného zájmu.

Jak jste se dostala k bubnován

Louny jsou ve svých základech undergroundovým městem. Jedna z prvních kapel, ve kterých jsem hrála, byla The Darwin´s Underground. Kromě vlastní tvorby jsme hráli i songy od Plastic People Of The Universe, Velvet Underground nebo The Doors. Od patnácti let jsem se tedy pohybovala mezi máničkami, často staršími než jsou moji rodiče. Tíhla jsem k této hudbě a k tomuto způsobu života. Jednoho dne mne oslovil kamarád Vláďa Lábus Drápal, dnešní ředitel lounského divadla a někdejší majitel rockového klubu Opera, kde jsem se mimochodem poprvé posadila za bubny. Nabídl mi záskoky u Plastiků za Ludvíka Kandla, který měl zdravotní potíže. Byly prázdniny a já uklízela v hospodě. Vláďa byl vždy velký šprýmař a já jsem mu napoprvé telefon skoro položila s tím, že na žerty není vhodná chvíle. Nicméně jsem svolila, aby tehdejšímu manažerovi kapely Martinu Číhalovi dal moje číslo. On za chvíli skutečně zavolal. A tak malá holčička odhodila koště a vyrazila do Prahy přímo za hlasem svého srdce.

Hudební kritici vyzdvihují razanci vašich úderů a přesnost. Cvičíte hodně?

Byla jsem u muziky od malička. V pěti se stal mým prvním učitelem hudby dědeček. Často jsme spolu hráli a bylo to skvělé. Ve druhé třídě jsem začala chodit na klavír a vydrželo mi to až do konce gymnázia. Dnes klavír používám jenom uživatelsky, ale pořád ho miluji. Na lounském gymnáziu jsem chtěla založit kapelu. Táta mi sehnal zkušebnu a hodně mi pomáhal jeho spolupracovník z kapely Paralet, bubeník Plazik. Na první zkoušce mi ukázal nejzákladnější rytmus a my mohli začít hrát.

To on vás tedy naučil hrát na bicí?
Bylo mi patnáct let. Byť to nebyl oficiální učitel, nikdy mi neradil špatně a já se později nemusela odnaučovat zlozvyky. Ve zkušebně jsem byla prakticky pořád. Sama i s kapelou. Metronom byl mým hlavním kamarádem. Později jsem dva roky chodila na bubny do lounské Základní umělecké školy k panu Rjabikovi, na vysoké v Ústí nad Labem pak k Tomášovi Kašparovi. Pak jsem nastoupila na konzervatoř v Teplicích, kde jsem byla rok u profesora Cikryta, později u Oty Jarky. Loni jsem dokončovala vysokou a konzervatoř jsem přerušila. Dnes pokračuji v Praze u Pavla Razíma. U něj jsem po státnicích byla i soukromě, podobně jako například u Romana Víchy. Učitelů jsem tedy vystřídala mnoho, ale sbírání zkušeností kde se dá, je tou nejlepší školou. Všechno jsou to vynikající bubeníci a čas strávený s nimi je k nezaplacení.

Jak často koncertujete?

Za poslední dva roky jsem měla tolik živého hraní, že mám někdy problém najít vnitřní sílu zajít do zkušebny. Hraji v pěti kapelách, koncertů je hodně a je pravda, že dřív jsem chodila cvičit i před vystoupením. Časem jsem ale zjistila, že večer chybí energie, kterou bych měla předat posluchačům a kolegům. Nějaký čas jsem tedy v den koncertu necvičila. Dnes cvičím podle chuti. Když jdu do zkušebny, beru to, jako bych šla do práce. Někdy se mi nechce, ale je to úžasná práce a já si jí velmi vážím. Jsou dny, kdy to zabalím po dvou hodinách bubnování a jsou dny, kdy hraji i devět hodin. Ale průměrně chodím cvičit tři až pět hodin denně. Nad živé vystoupení ale stejně není.

Kdy jste poprvé slyšela o kapele Schodiště?

O kapele, tehdy ještě Nahoru po schodišti dolů band, jsem slyšela na konci gymnázia. Byl to „androš“, tedy moje parketa. Žádnou jejich desku jsem ale nikdy neměla. Když jsem si pak domů brala nahrávky, které jsem se měla naučit, Schodiště si mě naprosto získalo. Líbí se mi jejich texty, hudba i celkové pojetí hry, součinnost kapely.

Slečna za bicí soupravou působí rozruch. Musíte odhánět nápadníky?

Na podiích se dnes ženy objevují často a někdy i velmi šikovné. U nás ale bubenice příliš nejsou. Některé jsem slyšela hrát, ale vždycky mi v jejich hře něco chybělo. Buď to byl jenom chlap s prsy, nebo tam byla omylem z nebe spadlá holčička.

Máte mezi bubenicemi nějaké hudební vzory?

Některé bubenice mne nadchly, ale byly ze zahraničí. Jsem věrným příznivcem Cindy Blackmanové. Žena může dát hře na bubny jiný rozměr, ale musí to mít chlapské koule. V zásadě se ale nechci pozastavovat nad tím, že jsem žena za bicími a že jde o něco výjimečného. Žena nicméně jsem, vždycky budu a jsem za to ráda. Doufám, že je to znát i na mém hraní.

Uživíte se hudbou?

Zatím žiji sama, tím myslím bez rodiny, takže nejsem finančně náročná. Díky tomu mohu říct, že se hudbou uživím. Musím se ale ohánět. Lidé často říkají, jaký mají ti muzikanti život. Ale to nejsou jen koncerty a zábava. Člověk na sobě musí pořád intenzivně pracovat a to vyžaduje vůli a pevné nervy.
Na koníčky tedy při této práci čas nezbývá?
Ráda zajdu na koncert, s kamarády na pivo, někdy do kina nebo do bazénu. Také čtu. Nejraději ale chodím do lesa. Vždycky první křičím, že chci jít na houby, a nakonec jdu sama. Na místa, kde si člověk od všeho odpočine. Nejbezpečněji se cítím doma. Jsem holka z maloměsta, částečně z vesnice a Praha je na mě někdy už trochu příliš. Na druhou stranu v ní ale můžu dělat to, co miluji. A to je pro mě nejvíc.

Sníte o rockerské kariéře, nebo se vidíte i na mateřské dovolené vedle manžela v teplácích u televize?

Jak se zpívá v jedné písni od Schodiště: „Tady je můj život a vocaď se mi nechce.“ Ale papuče a tepláky jsou mi blízké. Po dětech a rodině jsem vždycky toužila a i když vím, že to není standardní. Doufám, že až tahle situace nastane, podaří se mi jí skloubit s hudbou. Baví mě obyčejný život, okořeněný hudbou.

Máte ještě nějaká životní přání?

Žít s lidmi, které mám ráda a kterým věřím. Chci dělat práci, která mě těší, která má pro mě smysl a která může být přínosná i pro ostatní. Čtenářům i fanouškům přeji, aby našli v životě takové hodnoty, které budou hodny i jejich snah a srdíček. A kdyby našli něco z toho v muzice, kterou dělám já, tak se budu těšit na některém z koncertů. Třeba hned teď v sobotu v Berouně.

Další informace o hudebních aktivitách Pavly Táboříkové jsou na adresách: http://www.noise.cz/schodiste/; http://www.lubospospisil.cz; http://www.nahorepes.com/; http://www.usirvac.cz/; http://www.lucierevival.com/; http://www.murphyband.cz

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!