Noc strávená v zoologické zahradě. Z dálky je slyšet, jak se v bazénku šplouchají tučnáci, kus pod námi se protahuje medvěd, do toho ve vedlejší ohradě zabučí bizon. Potom plameňáci, tygři, lvi a další zvuky džungle, které normální smrtelníci znají jen z dokumentů o tropické fauně – redaktoři Sedmičky několik hodin naslouchali nočním zvukům usínajícího pralesa uprostřed Plzně. Potom, co zde zloději před dvěma týdny ukradli čtyři velmi vzácné opičky, chtěla Sedmička otestovat, jak zoo vylepšila ochranu před zloději. Výsledek? Do tmy tu přečkáte, aniž by vás někdo obtěžoval. Otevřít klec laik nezvládne, pro zkušeného „odborníka“ je to nejspíš maličkost. Navíc ho při ní nikdo nebude rušit, protože strážní to s kontrolou nepřehánějí.
18:36 Je půl hodiny po zavíračce, v zoo je ještě dost lidí. U restaurace sedí dívka na koni – součást ochranky. „Po odchodu ošetřovatelů v 16 hodin je ve službě technik spolu s jízdní hlídkou na koni. Po zavírací době je služba posílena o uniformované příslušníky bezpečnostní agentury. Procházejí celý areál,“ říká mluvčí zoo Jaroslav Vogeltanz. My jsme areál opustili asi v jedenáct. Od sedmi jsme byli v úkrytu. Za tu dobu jsme strážce pouze jednou zahlédli.
18:47 Jdeme pampou do sekce Divokého západu, kde jsme si předtím vyhlédli místo přímo nad výběhem pro bizony. Překračujeme klandr a mizíme v houští, ze kterého máme krásný výhled na cestičku, po které přes den chodí návštěvníci. Schovat se v zahradě není podle vedení problém. „Vybudovali jsme rozlehlou zahradu v členitém terénu. Mimo návštěvníků to můžou ocenit i zloději,“ přiznává Vogeltanz. Že je to podobné i třeba v Zooparku v Chomutově potvrzuje jeho ředitelka Iveta Rabasová. „Náš areál je také dost rozlehlý. Čas od času dojde ke krádeži zvířat nebo úmyslnému poškození voliér,“ tvrdí. Dole něco zařvalo, asi lev nebo buvol. „Krávu bych poznal, ale tohle ne.“ Slunce se pomalu začíná ztrácet za plzeňskou věží. Byla by to exotická idylka, kdyby nás tolik neštípali mravenci a komáři. Proto si zapalujeme cigarety. „Odeženou obtížný hmyz,“ praví průvodce správného trempa. Kouř nás prozradit nemůže, žádný strážce není na dohled. Jen zdálky jsou do počínajícího soumraku slyšet dělníci, kteří staví nový pavilon pro velbloudy.
19:52 Po cestičce se k nám blíží dvojice mužů z bezpečnostní agentury. U medvěda se rozdělují, jeden míří nahoru k tygrovi, druhý jde po cestičce pod námi. Rozvážně se rozhlíží. I když se zastavuje přímo pod námi, nahoru se nepodívá a pokračuje směrem ke lvům. Potom už je klid jen zvuky džungle a kladívka na stavbě. 21:36 Už je šero, skoro tma. Na tu jako v pytli nechceme čekat, abychom vůbec viděli na cestu, proto vyrážíme ke klecím. Procházíme postupně celou zoologickou zahradou. Zvířata většinou spí a vůbec si nás nevšímají. Jen ptáci mají radost, že nás vidí. Hlavně plameňáci a tučňáci nás hlasitě zdraví. Zhruba hodinku chodíme po zoo a nikde nikdo. Po hlídačích ani památky. Bavíme se nahlas. U některých zvířat se fotíme. Samozřejmě s bleskem. Jsme jako turisti – jen v trochu nezvyklou, pokročilejší hodinu.
22:25 Pavilon, ze kterého se ztratily všechny opičky, je zamčený. Podle odborníků jsou teď zvířata, která odsud zmizela, neprodejná. Pod kůží mají čip, který by zloděje mezi chovateli prozradil. „Kdyby je chtěli prodat, musel by zloděj čip vyoperovat. A výrazně tak ohrozit jejich život,“ říká Jiří Vlček z odboru životního prostředí krajského úřadu v Plzni. Krádež si nejspíš objednal vášnivý chovatel a lvíčci se stanou ozdobou jeho domácí sbírky. Policie po něm zatím marně pátrá. Stejně tak jako po zloději dvou klokánků parma, kteří odsud zmizeli před dvěma lety. Vedení zoo ztráta samozřejmě mrzí, na druhou stranu přiznává, že svoje největší poklady má před očima všech návštěvníků ukryté. „Momentálně chováme šest tisíc dvě stě zvířat z dvanácti set druhů. Jen čtyři sta druhů mohou vidět návštěvníci. Ten zbytek jsou velice vzácné druhy. Snad se nám je podaří zachránit pro další populace,“ doufá Vogeltanz.
22:41 Stojíme před hlavní vrátnicí. Plot přelézat nechceme. Jdeme poprosit strážce, aby nás pustil. Zvenku stojí stará paní opřená o mříže, „povídá“ si se zvířaty uvnitř. Je vidět, že tu není v tuhle hodinu poprvé. Pod ní leží na zemi igelitky, které jsou plné pamlsků. „Dejte to těm zvířátkům,“ říká nám v domnění, že jdeme krmit. Před odchodem ještě něco zašvitoří směrem k plameňákům. Potom už klepeme na dveře. Vrátný je nejdřív trochu překvapený, kde jsme se tu vzali. Když mu vysvětlujeme, že jsme novináři, odemyká dveře a pouští nás bez řečí ven. Na zádech mám velký batoh. Kdyby sebou nemlel, pronesl bych v něm i klokana, nebo třeba malou opici.
