Přerov l Ještě před dvaceti lety se správný „metalák“ neobešel bez ošoupané džisky, úzkých riflí zvaných trubky a dlouhých vlasů alá mánička. Dnes už se příznivci metalu oblékají trochu jinak.
„Drsnější vzhled je ovšem stále podmínkou,“ podotýká třicetiletý přerovský metalák Lukáš Brablík. Jeho sedmnáctiletá přítelkyně Vladimíra Schwanzerová radí, jak na to. „K image metaláka patří hlavně těžké boty, černé oblečení a mikiny s nápisy oblíbených kapel,“ říká dívka.
Kdy jste si zvolili metal za svůj životní styl?
Brablík: S metalem vyrůstám od dětství, propadl jsem mu zhruba v sedmi letech. Mám o šest let staršího bratra, takže už pomalu ve školce jsem v pokojíčku poslouchal drsnou metalovou hudbu, které brácha holdoval. V té době jsem poznal třeba kapely Arakain či Metallica, které se mi líbily a líbí dodnes. Toužil jsem tehdy vlastnit džisku a nosit dlouhé vlasy, což se z části povedlo, ale tu správnou délku vlasů jsem měl až v devatenácti letech. Už ve dvanácti jsem se ovšem rozhodl, že bych chtěl hrát na bubny v metalové kapele a za svým snem jsem šel. Chodil jsem po brigádách, abych měl peníze na bicí soupravu, něco mi přispěla i máma. A svůj sen jsem si splnil, dodnes hraju na bicí, a nejen metal.
Schwanzerová: Můj o sedmnáct let starší bratr poslouchal metal, takže jsem tuto hudbu vnímala snad od peřinky. Na základní škole jsem ještě balancovala mezi hudebními styly, ale nakonec jsem se zase vrátila k metalu. Není to ale jen o poslouchání muziky, metal je prostě styl uvažování a života.
V čem spočívá vaše životní filozie?
Brablík: Já v metalu filozofii nehledám. Mám rád metalové písničky a miluji atmosféru na koncertech. Lidé, kteří tam chodí, jsou mi blízcí.
Schwanzerová: Pro mě není metal útěk do jiného světa, tak to mezi metaláky ani nefunguje. Spojuje nás hlavně láska k určitému stylu muziky.
Jak vypadá typický metalák?
Brablík: Jsem zaměstnaný jako technik a do práce chodím civilně, ale ve volném čase nosím specifické oblečení. Hraju se dvěma přerovskými kapelami – Notorest a Tchoři a na koncerty většinou nosím černé kožené kalhoty, černé metalové tričko s nápisem, popřípadě mikinu. Oblečení si jezdím nakupovat do speciálních metalových prodejen, jednu oblíbenou mám v Praze. Taky nosím těžké okované boty a pyramidový pásek. Na ozdoby si nepotrpím, mám jen prsten z chirurgické oceli, ale jiní metaláci s oblibou nosí kovové a kožené náramky. Hodně metaláků nosí i kožené bundy, kterým se říká křivák, někteří si potrpí i na dlouhé vlasy. Já jsem taky zhruba do předloňska nosil vlasy až po zadek, ale po deseti letech jsem zatoužil po kratším střihu.
Schwanzerová: Studuji střední zdravotnickou školu, takže ve všední den se snažím v oblečení mírnit. Černý metalový styl ale zachovávám. Oblíbenou mám mikinu se zpěvákem Marilynem Mansonem, taky nosím glády, což jsou vysoké těžké boty s ocelovou špičkou. Jinak si potrpím na černé upnuté kalhoty nebo rifle a přes léto mám krátkou černou sukni. Speciální líčení nemám, ale určitě mě nikdo nepotká s růžovou rtěnkou nebo růžovými stíny. Spíše si zvýrazňuji oči černou tužkou a řasenkou. Prostě hlavně nechci být za sladkou Barbie. Někteří metaláci mají rádi i symbol lebek a zkřížených hnátů, já to ale příliš nemusím.
Jaký druh metalu vyznáváte?
Brablík: Nerad škatulkuju metal do nějakých stylů. V dnešní době jich vzniklo strašně moc. V tomhle jsem konzervativní a jsem spíše na tu starou klasiku heavy a thrash. Mám rád třeba kapely Iron Maiden, Slayer a podobně. Prostě kytara, basa, bicí – to je moje gusto.
Schwanzerová: Asi od každého něco. Jen se mi nelíbí novější žánry s prvky odlišných stylů – třeba nu-metal. Nejraději mám Marilyna Mansona nebo kapelu Evanescence.
Měli jste kvůli metalu někdy problémy?
Brablík: Potíže byly asi jen s těmi dlouhými vlasy v raném věku a ve škole. Spolužáci se mě snažili názorně přesvědčit, že metal je vlastně „blití do mikrofonu“. Alespoň tak to na můj účet někteří ze srandy předváděli.
Schwanzerová: Já jsem problémy nezaznamenala. I mojí mamince se některé metalové písničky líbí, byť jí táhne na šedesát. Nad postelí mám plakáty a taky to nikomu doma nevadí.
Kolik je v Přerově metalistů?
Brablík: Desítky. Většinou to jsou lidé, kteří se scházejí v místním klubu RC Šuplík.
Schwanzerová: Místní metaláci také jezdí na koncerty slavných kapel po celé republice.
Jak se „metloši“ chovají na koncertech?
Brablík: Třepou do rytmu písničky hlavami, takzvaní „hroziči“ pokyvují rukou, někteří s oblibou předstírají hru na kytaru a skáčou. Jsou to pohodoví lidé, s agresivitou jsem se u správných metalistů nikdy nesetkal.
Schwanzerová: Na koncertech se scházejí lidé zhruba od patnácti do padesáti let. Věk tu ale nehraje roli.
Vás dva dala dohromady taky láska k metalu?
Brablík: Nás dal dohromady osud, ale bylo to na rockmetalovém festivalu.
