Upeč třeba chleba, zpívá se v populární české pohádce. Ale udělat bochník chleba tak, aby měl správný tvar a chuť, to je pořádná dřina. Redaktorka Sedmičky Lucie Švancarová vstávala ještě za tmy, aby strávila směnu s opavskými pekaři.
V pekárně Betina mě zaučuje Silvie Čechová, která má na starost výrobu chlebů. Pekařkou je už léta. A na její práci to je znát. Zatímco ona má hotový už čtvrtý kus, tak já se trápím stále
s prvním bochníkem. Nakonec se mi těsto podaří upěchovat do správného tvaru, ale hmota je nejednotná, a chleba je tak nepoužitelný. Zkušená pekařka mě uklidňuje.
„Tohle se naučit bylo nejtěžší,“ chlácholí mě Čechová. Sama má za sebou dvanáct let tvrdé práce v pekárně. „Začátky byly obtížné. Zaučovali mě přímo ve výrobě. Dnes vyrábíme sedm set chlebů a na noční směně, kdy je největší frmol, okolo dvanácti až čtrnácti set kusů,“ přibližuje svou práci Čechová.
Po chlebu se pouštím do výroby místní speciality, tradičního betinského koláče Radka. Uválet z těsta placku není těžké. Tu pak potírám povidly. Dávám si záležet
a prostřední část natírám hezky souměrnou vrstvou. Hrdě svůj výrobek ukazuji ostatním. Ale chyba. Od pekařek se dovídám, že povidla musím rozetřít až po okraje. Teď už se hraje na čas, takže souměrnost neřeším. Poslední částí je uválený dvojitý posýpkový copánek, kterým se koláč lemuje.
A šup s tím do trouby!
Pekařina tě musí bavit
Vůně linoucí se vzduchem a krásné teploučko jsou cítit celou místností. Mouka je všude, kam se člověk podívá. „Časem se vůně i chuť omrzí. Už to není, jako když jsem začínala před sedmi lety,“ vzpomíná vyučená prodavačka Jarmila Kolářová. Tu také naučila pekařině až životní praxe.
Už devatenáct let provozuje pekárnu Betina třiašedesátiletý Milan Quis. Vyučil se pekařem, ale řemeslu se začal věnovat až po letech. „Když jsem to tady rozjížděl, tak jsem měl asi šest zaměstnanců. Dělali se mnou syn i manželka. Nebylo to snadné,“ říká majitel.
Příští rok oslaví dvacetiny podniku. „Za tu dobu jsme se rozrostli. Dnes máme jedenáct obchodů a zaměstnáváme sedmdesát lidí včetně prodavaček a řidičů,“ prozrazuje Quis.
Třetí generace?
Pekařině se věnuje celá rodina. „Nelituju svého rozhodnutí, i když začátky byly krušné. Pamatuji si, že jsem se vrátil z vojny a okamžitě jsem musel jít na noční,“ popisuje syn Pavel Quis.
A pekárna rodině vyplňuje všechen volný čas. „Někdy už si lezeme na nervy. Ale stačí si vzít den volna a je to v pořádku. Naše rozhovory se ale vždycky stočí k pekárně,“ tvrdí rozpačitě vedoucí výroby Pavel, vyučený strojař.
Vše o pekařství se naučil od píky. „Dělal jsem všechny práce, které jsou v pekárně potřeba, a jsem za to vděčný, teď si poradím skoro se vším,“ přiznává.
V areálu pekárny je i prodejna, které kraluje prodavačka Anna Hamalová. „Už devět let tady prodávám. Největší zájem je o rohlíky, housky a chleba.
A pak spíše o sladké pečivo, koblížky, koláčky,“ vypráví Hamalová.
Nechat po sobě odkaz pro budoucí generace a mít z toho nesobecky upřímnou radost. To je motto zakladatele pekárny Milana Quise.
„Když jsem začínal, trávil jsem na dílně veškerý čas, a to jsme vyráběli jen rohlíky, koláče a chleba. Dnes máme mnohem modernější zařízení, které práci výrazně usnadňuje, a vyrábíme devadesát druhů výrobků,“ srovnává Milan Quis.
Už teď se počítá
i s Quisem juniorem. Pavlův syn Jakub má sice teprve sedm let, ale jednou by měl řemeslo převzít. „Podařilo se mi něco vytvořit pro budoucí generaci. A to mě moc těší,“ uzavírá Milan Quis.
Směna pomalu končí. Společně jsme vyrobili tolik pečiva, že ho musely rozvézt čtyři náklaďáky. Já jsem se snažila, ale příliš jsem k tomu množství nepřispěla. Práce je to těžká a raději ji nechám odborníkům.
