Šíša je bonus, říkají vyznavači čajoven

Naboso sedí na orientálních polštářích okolo nízkého stolku. Nad nimi se vznáší voňavý kouř z šálků i z vodní dýmky. Místností se line etnická hudba. Vidí se poprvé v životě, v čajovně se potkali náhodou. Přesto si mají co říct. Mluví spolu tiše, jak jen to jde. Aby nenarušili tu posvátnou atmosféru, která uvnitř panuje. Oba jsou z Chomutova, Lenka Vykysalová a Ondřej Křikava. Ve městě mají na výběr, Dobrou čajovnu, Alibabu, Údolí králů. „Do čajoven chodím od svých sedmnácti let. Přivedl mě k nim můj první partner, který je měl v oblibě,“ říká čtyřiadvacetiletá Lenka Vykysalová.
Právě tam se s přítelem scházeli. Horké nápoje jí zachutnaly, zalíbilo se jí i prostředí.
„Pak jsem se postupně začala zajímat o kvalitní čaje. O kulturu stolování i dění kolem nich. Přijala jsem to za své,“ říká dívka s čelenkou a v pestré halence.
S východní filozofií, která úzce souvisí s meditováním u šálku, se ztotožňuje v několika ohledech. „Líbí se mi, jak její vyznavači umějí odpočívat. To je v uspěchaném jednadvacátém století zapotřebí,“ zdůrazňuje.
Lenka Vykysalová tvrdí, že se skupinou přátel, s nimiž zavítá do čajovny, meditovat nemůže. To si spíše povídají.
Když si potřebuje „vyčistit mozek“, jde do čajovny sama. „Dám si čaj a občas si s sebou vezmu i nějakou knížku. Takhle vydržím i dvě hodiny. Člověk pak odchází spokojený a vyrovnaný,“ vysvětluje.
Spíše tam ale chodí s přáteli, tak pětkrát do měsíce. Má sedm kamarádů, kteří holdují netradičním čajům v netradičním prostředí.
Má ráda i pokrmy, které v čajovně připravují. Pitu, neboli zapečený a plněný arabský chléb, nebo třeba kuskus, což je pšeničná krupice ochucená arabským kořením a s oblohou.
Vodní dýmku, které neřeknou jinak než šíša, si sama nedává. „To mi nedělá dobře. V kolektivu se ale zapojím,“ dodává. S lidmi u stolku si tak podávají hadici a kouří aromatický tabák.
Upřednostňuje japonské zelené čaje. „Mám ráda jejich svěží chuť. Konkrétně u genmaicha,“ říká. Oceňuje i jejich schopnost pročistit organismus.
Už nikdy prý nepřestane ochutnávat kvalitní čaje. „Mám do budoucna plán. Až budu mít svůj byt, udělám si i v něm čajový koutek,“ sní Lenka Vykysalová.
I v kanceláři pije dobrý zelený čaj. Ráda si přispí, a tak si ho doma nestačí dát k snídani. Kupuje si dražší, sáčkované. „Na přípravu sypaných směsí nemám v práci čas,“ směje se. Ty si v klidu uvaří až doma.
Ondřej Křikava poprvé navštívil čajovnu v patnácti letech. Zavedl ho tam kamarád, který si oblíbil japonské čaje. „Od té doby se i já o ně zajímám a piju je,“ poznamenává třicetiletý muž s havraními vlasy a bradkou.
Orientální oblečení nenosí, ke stolku usedá v mikině. Stejně jako drtivá většina hostů.
I pro něho je tento nápoj přednější než vodní dýmka. Tu bere jen jako bonus, aby čajový rituál působil více orientálně. „Je to pořád tabák a já jsem nekuřák,“ upozorňuje Křikava.
Pití čaje si užívá a zatím nenašel žádný jiný nápoj, který by mu tolik učaroval. „Nepiju pivo ani jiný alkohol. Čaje jsou zvláštní. Když k nim proniknete, zjistíte, že mají odlišné chuťové odchylky a vůně. Přinášejí uvolnění, relaxaci,“ zaujatě vypráví.
Jeho nejoblíbenější čaj je tieguanyin. Je polofermentovaný, tedy ani černý ani zelený, něco mezi tím.
„Když potřebuji povzbudit, dám si silný, když si chci jen pochutnat, mám radši jemný,“ vysvětluje.
Také jemu je blízká východní filozofie. Čte o tamní kultuře knížky, podrobně se o ni zajímá.
Čaj raději popíjí ve skupince. Jeden člověk zalévá a slévá. „Normálně si u toho povídáme. Stejně, jako když se chlapi sejdou u piva,“ přirovnává.
S přáteli ochutnávají i nové směsi, které čajovny nabízejí. „Jednou zvládnu i čtyři druhy, jindy zas jen jeden. Zkoušíme, jestli směs zalévat studenější, či teplejší vodou, zda dělat delší, nebo kratší výluhy,“ říká.
Jsou ale chvíle, kdy potřebuje být sám, aby mohl u šálku meditovat.
Když někdo vypije hodně černé kávy, bývá až příliš nabuzený, cítí, jak mu buší srdce. Se silným čajem je to stejné. „Je jeden hodně silný vietnamský. Asiaté ho pijí sytý a hutný. Evropanům, kteří na to nejsou zvyklí, se může udělat špatně od žaludku,“ varuje.
K snídani pije Ondřej Křikava jen teplou vodu. „Nezahlcuje mě žádnými škodlivinami a po ránu navíc pročišťuje,“ poukazuje na nezvyklou praktiku. Je podle něj škoda, že spousta lidí kupuje nejlevnější čaje v supermarketech. „Nahoře na sítu vydrží velké listy. Postupně, jak lístky propadají, je čaj jemnější. V sáčcích jsou ty jemné, které dávají silný výluh, silné aroma, ale není to úplně ono,“ míní.