Absolvovat navečer nebo brzy po ránu cestu z Dolního Skrýchova do Jindřichova Hradce není jen tak. Janu Ježkovou a její děti tady co chvíli může srazit nepozorný řidič. Na frekventované silnici s vysokým srázem totiž chybí prostor pro chodce.
Stejně jako rodina Ježkových jsou na tom i ostatní zdejší obyvatelé, kteří denně míří do Jindřichova Hradce za prací a do školy. Pokud se jim chtějí míjející auta vyhnout, jedno z nich musí zastavit. „A nejhorší to je, když se smráká, protože to jsou pak chodci i špatně vidět,“ říká Jana Ježková.
S tím souhlasí i předseda osadního výboru v Dolním Skrýchově Karel Hron. Podle něj jde navíc o dlouhodobý problém, protože autobusové spoje přepravu všech lidí nevyřeší. „I když od jara do podzimu jezdí velká část lidí raději na kole, zarostlé příkopy na bezpečnosti taky moc nepřidají. V zimě je to zase složité s překážejícím sněhem,“ konstatuje Hron. Uskakování před projíždějícími auty by mohlo odzvonit v příštím roce. Odborníci právě pracují na dokumentaci k projektu nové stezky pro pěší a cyklisty. Musí to stihnout do června, kdy se uzavírají žádosti o dotace. Získání těchto peněz je totiž pro úspěch celého plánu klíčové.
Necelý kilometr dlouhý úsek bude městskou kasu stát podle prvních propočtů 5,3 milionu korun. „Cena je tak vysoká proto, že převýšení mezi stávající silnicí a okolím je poměrně značné. Nová stezka by ale měla být v úrovni komunikace, aby umožnila vybudování sjezdů a zabránila pádům cyklistů ze srázu,“ vysvětlil vedoucí odboru rozvoje Zdeněk Maryška.
Skákání do příkopu před Dolním Skrýchovem odzvoní
Mizerná krajnice, vysoké bodláky a málo místa. S tím se setkala naše redakce při testování cesty, kterou musí obyvatelé Dolního Skrýchova podniknout téměř denně. Nemají ostatně moc na výběr. Většina z nich totiž ve městě pracuje nebo tady chodí do školy.
Jen autobus není řešení
Autobusové spojení sice není nejhorší, jízda na kole a chůze pěšky jsou ale od jara do podzimu přece jen víc v kurzu. Jakožto redaktorky jsme se proto vžily do kůže místních a cestu si samy vyzkoušely. Překvapilo nás množství aut, která nás minula. Na nejkritičtějším úseku, od Kasalovy pily k trati, nás při jízdě na kole předjelo pět osobáků a dva náklaďáky.
V momentě, kdy není kam se uhnout, to není nejpříjemnější zážitek.
„Úplně cítíte, jak vám vítr z projíždějících aut letí kolem hlavy. Vždycky se dost bojím, aby mě nějaké auto nesmetlo,“ popsala svoje časté pocity na této cestě Jaroslava Kosová.
Vadí bodláky i sníh
Také my jsme se při testu snažily autům vyhnout. Neposečená tráva nás ale odradila - nikdy nevíte, kde je ještě krajnice a kde už příkop. Mimoto řidiči obvykle vůbec nezpomalovali. Ostatně ani pro ně to není ideální prostředí. Když se chtějí vyhnout protijedoucímu autobusu, musí se potýkat se stejným problémem jako chodci a spolehnout se na pevnou krajnici. V zimě je to ještě o to horší, že na silnici překážejí sněhové mantinely. Manévrování není možné.
Náš test probíhal dva dny po sobě a vždy v jinou dobu. Jednak v čase, kdy se školáci vracejí domů, i ráno při odjezdu. Pokaždé jsme ale narazily na stejné problémy.
