Slavík proměnil galerii v divočinu
Zvířata. Volná, krutá i k pomazlení. Málokdo je uvidí zblízka tak, jak je dokáže zachytit mezinárodními porotami oceňovaný pražský fotograf Petr Slavík. Do 26. února vystavuje své snímky v chomutovské galerii Špejchar.
Slavík se proslavil sériemi fotek nespoutaných krás divoké přírody. Od Himálajských vrcholků až po pralesy tropického Bornea.
Jeho snímek „Sun and Dust“ zdobí titulní stranu knihy Divoká planeta a získal ocenění v prestižní soutěži Photographer of the Year 2010 v kategorii Wildlife. V konkurenci 114 tisíc snímků z celého světa.
„Život je cesta a my věční poutníci, hledači krás a dobrodružství,“ říká dvaačtyřicetiletý Petr Slavík o putování za divočinou.
Slavík se s láskou k divočině narodil. Při toulkách odlehlými kouty světa, jako jsou chilské Andy nebo bolivijské deštné pralesy, zatoužil zaznamenat poslední střípky divočiny objektivem.
Tuláctví, jak nazývá své cestovatelské začátky, se změnilo v náročné expedice za vymírajícími druhy živočišné říše. Návraty k horským gorilám do Ugandy, neúspěšné putování s himálajskými pastevci za sněžným levhartem nebo marné hledání „šedého ducha pralesa“ v zelené džungli Bornea.
Fotografie, které ze svých expedic přiváží, mohli lidé vidět na několika autorských výstavách. „Vzpomínky na Afriku“, „Ztracený svět“ nebo benefiční večer „V tropech tří světadílů“ nejsou jen představením autorovy tvorby. Výtěžek z pravidelně pořádaných aukcí, které zahajují jeho výstavy, jde vždy na chov vzácných a ohrožených druhů zvířat.
Slavík se nevyhýbá ani jiným tématům. Na jedné z jeho afrických cest vznikl humanitární projekt „Dětský svět bez hranic“. Stejnojmenná výstava v Nostickém paláci podpořila pobyt sociálních pracovníků v zambijské Lusace.
Záleží mu i na tvorech chovaných v zajetí. Spolupracuje s ústeckou zoo. Je autorem knihy „Divoká srdce“, která představuje její obyvatele.
Zoologické zahrady považuje za zařízení k nápravě lidských chyb. „Až přestaneme narušovat životní prostor ostatních tvorů, nebude třeba mříží k záchraně druhů,“ míní.
Po noci strávené se stopaři u banánového ginu se prý cítí na sedmdesát let. „Na stezkách Himálaje je mým kolenům padesát, a když sedím uprostřed tlupy horských goril, jsem opět malý kluk,“ svěřuje se Petr Slavík.
Nemá oblíbené země. Jeho zážitky jsou spojené s tvářemi a místy. „Nelze srovnat pláně Serengeti se smradlavým přístavem v Dar-es-Salaamu. Obě místa jsou přitom v Tanzanii. S jinými vzpomínkami opouštíte Juni, malou pasteveckou vesnici v podhůří Himálaje, a horké, přelidněné Delhi. A obě jsou v Indii,“ vysvětluje.
V roce 1990 jel stopem přes cizokrajnou západní Evropu na sever Afriky. O pár let později prvně za „velkou louži“ do Argentiny, pak přišla Afrika. Teď k oběma kontinentům přibyla další exotická kráska, Asie.
