Slavné absolventy v nejstarší žďárské škole nahradí pekaři

Zavření „jedničky“ je pro mnohé učitele a absolventy smutnou vzpomínkou. Záměr podnikatele Částky má budově vrátit život.

Místo pro jedničky a pro poznámky si budou lidé chodit do budovy I. základní školy pro kremrole, koláčky a chlebíčky. Škola dostane po třech letech od úplného zavření nové využití. Tedy, pokud vyjde v plném rozsahu plán majitele Pekařství Řečice Josefa Částky. Kuchyň a jídelnu už mu radní pronajali, další plány jsou zatím jen v hlavě a na papíře. Po letech by tak mohl znovu ožít horní konec náměstí Republiky.

O uzavření školy rozhodli žďárští zastupitelé už v prosinci 2003. Sloučili ji s 5. základní školou v Palachově ulici. Poslední žáci se svými učiteli opustili „jedničku“ přesně před třemi roky, na konci června 2008. Od té doby ji vedení města marně nabízelo k pronájmu a prodeji, jako celek byl velký komplex neprodejný.

„Beru to jako předčasné a uspěchané rozhodnutí. Pět základních škol pro Žďár je sice hodně, zvlášť když ubylo dětí. Mohlo se to udělat jinak, ale takhle rozhodli zastupitelé. Tlak po několika projednáváních byl obrovský. Roli hrály i víceméně zástupné problémy kolem stavu jídelny,“ vzpomíná bývalý ředitel 1. ZŠ Karel Herold, který tehdy zavření školy nezabránil ani jako člen zastupitelstva.

Podle Herolda utrpěl zavřením celý vršek náměstí. „Po přestěhování městského úřadu a zavření školy je to místo úplně bez ducha. Stačí se podívat třeba v sobotu. Celý Žďár je v Kauflandu a na náměstí je pár lidí,“ poukazuje Herold, který teď šéfuje 5. ZŠ.

Bílý lev jako výstraha

Teď může v roli městského radního osud školy více ovlivnit. „Pronájem nebo prodej po jednotlivých částech je určitě lepší řešení, než aby škola dopadla jako ta troska, co stojí o kousek dál,“ naráží Herold na nedalekou ruinu hotelu Bílý lev.

Také učitelé berou zavření školy jako obrovskou chybu. „Bojovali jsme za školu, její konec mrzel hodně lidí, její poloha byla ideální. Ale bohužel zastupitelé rozhodli jinak,“ lituje Věra Formánková, která na škole učila přes třicet let.

Její bývalá kolegyně Ivona Gregorová jde v kritice ještě dál. „Každé město by si mělo hýčkat svoji nejstarší školu a ne ji takhle zdecimovat bez dalšího využití,“ myslí si Gregorová, která na prvním stupni „jedničky“ učila přes dvacet let. „Moc ráda na ty roky vzpomínám, škola měla svoji atmosféru a výbornou partu lidí,“ dodává Gregorová, která pak s dalšími kolegy přešla na 5. základní školu.

Jak je vidět, osud pustnoucí školy s tradicí od roku 1876, je pro mnohé Žďáráky citlivým tématem. „Chodil jsem tam kdysi čtyři roky do školy, chodil tam i můj otec (známý hasič Karel Herold starší – pozn. red.) a spousta lidí včetně obou současných místostarostů,“ zmiňuje Herold.

Podobně na věc nahlíží Josef Částka, podnikatel, který by do budovy mohl vrátit život. „Škola je ve středu města, kam by se lidi měli stahovat a prožít tam hezké chvíle. Je to jeden z momentů, proč jsem se o budovu začal zajímat. Na „jedničku“ jsem taky chodil, vztah k ní mám a myslím, že většina lidí, co jí prošla, by uvítala, kdyby zase začala žít,“ myslí si Částka, který má kromě stravovacího provozu zájem o budovu „přilepenou“ k sousednímu hotelu U Labutě, která je historicky nejzajímavější.

„Právě v těch prostorách, kde se vyučovaly dílny, jsou staré klenby. Ty hřebínkové jsou renesanční a pocházejí z počátku 17. století. Na domu byl znak kardinála Ditrichštejna s letopočtem, což znamená, že to byl buď jeho dům, nebo tam sídlil někdo jemu blízce podřízený,“ myslí si žďárský historik Stanislav Mikule.

Školní ústav za více než 130 let fungování ovlivnil celé generace Žďáráků včetně nejslavnějších rodáků. „Chodil tam třeba hudební skladatel František Drdla, akademický sochař Jan Růžička, ředitel muzea a malíř Josef Kosinka. Jak se říká, kdo ve Žďáru za něco stojí, chodil na jedničku,“ glosuje Mikule, rovněž jeden z absolventů.

Školu proslavili i úspěšní sportovci. Nejdříve dvojnásobný olympionik František Balvín, který po druhé světové válce závodil na lyžích ve Svatém Mořici i v Oslu. Později fotbalový reprezentant a dvojnásobný mistr ligy s Duklou a se Zbrojovkou Karel Dvořák.

Ti nejslavnější ale navštěvovali školu až v moderní éře. Hokejista Tomáš Rolinek a basketbalistky Eva Vítečková a Markéta Bednářová. „Byla to moje první škola, ale speciální vzpomínku na ni nemám, protože po páté třídě jsem odešla na osmileté gymnázium. Nezapomenu na svoje první učitelky, paní Březkovou a Strnadovou,“ poukazuje Vítečková.

Známý hlas z Ameriky

S „jedničkou“ nejsou spojené jen známé tváře, ale i hlasy. Správně česky se tam učil i Vít Pohanka, momentálně stálý zpravodaj Českého rozhlasu ve Washingtonu. Pohanka nastupoval do první třídy v roce 1973. Tehdy byla škola nabitá žáky a učiteli až po střechu. Ve školním roce 1973/74 zasedlo do lavic v šestatřiceti třídách celkem 1125 žáků, nejvíc v historii.

„Vryla se mi do paměti paní Toufarová, která mě učila v první třídě. Já jsem totiž uměl číst, už když jsem přišel do školy. Abych se nenudil nad slabikářem, dovolila mi, abych si četl, co budu chtít. To bylo naprosto skvělé, nosil jsem si vlastní knížky,“ vzpomíná Pohanka. A přidává ještě jedno jméno. „Nemůžu zapomenout také na paní Maršounovou. Ta mě učila ve staré škole nejdelší dobu, byla moc hodná a rád na ni vzpomínám. Budovu staré školy mám nerozlučně spjatou s raným dětstvím. I po letech si dokážu vybavit ty klenuté chodby, stará schodiště s kovaným zábradlím,“ popisuje s nostalgií Pohanka interiéry budovy.

Že školu zavřeli, to považuje při nižším počtu žáků za pochopitelné. „Jako Žďárák to beru možná trochu s pocitem určitého smutku, ale zároveň pochopením. Koneckonců ve Žďáru toho zmizelo mnohem víc, co mi připomínalo dětství, třeba celá Horní ulice. Ve srovnání s tím, jak se komunisté v sedmdesátých letech podepsali na vzhledu celého náměstí, to není z mého pohledu nic až tak tragického,“ připomíná Pohanka velkou asanaci.

Hlavně zraky těch, kteří se se zavřením školy nevyrovnali, teď směřují k tomu, co vedení města se školní budovou udělá. Ve své kompetenci má využití zavřeného komplexu nový místostarosta Ladislav Bárta. Úředníci příslušných městských odborů teď mají za úkol promyslet a propočítat varianty, co by šlo provést s jednotlivými částmi a připravit „papírově“ i technicky jejich rozdělení.

Pokud projde Částkův záměr s jednou částí školy, bude k dispozici ještě největší budova podél Doležalova náměstí.

Tři roky budova zahálí nečinností. Až další vývoj ukáže, jak brzy se do ní vrátí život.

JAK JEDNIČKOU PROCHÁZEL ČAS

Základní kámen školy, vybudované ze dvou domů na horním konci dnešního náměstí, položili Žďárští v květnu 1876. Dřív se učilo v Moučkově domě (do r. 1820), později v budově Tvrze (do r. 1878).

Nejdříve v budově sídlila jen obecná škola, později přibyla i „měšťanka“.

V lednu 1945 ji zabral wehrmacht. Jak popisuje Zdeněk Vyhlídal v románu Kluci z Horní ulice, děti se učily i v sokolovně a kůlně na dříví.

V 70. letech vyrostla přístavba s větší tělocvičnou a šatnami, hlavní vchod byl nově z parku u divadla.

V roce 1988 za éry ředitele Karla Herolda podstoupila velkou rekonstrukci podlouhlá budova u Doležalova náměstí.

V roce 2004 se „jednička“ sloučila s 5. ZŠ, která už jí předtím jako nová škola sebrala část žáků.

V červnu 2008 odešli ze staré školy poslední žáci i učitelé.

Ročně město platí za vytápění prázdné budovy kolem 470 tisíc korun.