Smím prosit? Rozjedeme to jako před lety, krásná lázeňská dámo | E15.cz

Smím prosit? Rozjedeme to jako před lety, krásná lázeňská dámo

Zábavy jako kdysi? Karlovarští lázeňáci si je ujít nenechají. Některé podniky si atmosféru starých časů zachovávají a hosté je zbožňují.

Bez partnera do lázní? Takový pobyt znamenal před jednadvaceti lety nejen usrkávání pramenů a vysedávání po cukrárnách. Návštěvníci hledali také nové kamarády, užívali si milostné románky a taneční zábavy s rozparáděným bandem. Místem, které si atmosféru předrevolučních lázeňských časů uchovalo dodnes, je Vojenský lázeňský ústav. Na taneční večery tam chodí výhradně čeští „lázeňáci“, někteří z nich už několik desítek let.
„Je to taková ústní reklama. Jedni přijedou a pak o tanečních večer řeknou dalším,“ usmívá se servírka, která před osmou hodinou večer usazuje hosty ke stolům. Cedulku s rezervací mají téměř všechny. „Ti lidé se potkávají každý den při procházkách, vidí se na procedurách. A tanec je odnepaměti součástí lázeňského života,“ vypráví Miroslav Hour, kapelník Hammer Bandu. Večer bude hosty bavit společně se zpěvačkou Marcelou. Protože ještě nedorazila, nad šálkem kávy prozrazuje své muzikantské know-how, jímž zvedá hosty ze židlí. „Složení repertoáru odvozuji od toho, kdo přijde. Pokud je tu hodně žen, hraju rychlejší skladby, aby mohly tančit spolu. Pokud je tu dost mužů, hraju pomalejší věci, aby se mohli dámy a pánové seznámit. Chodí sem ale i stálí tanečníci,“ popisuje běžný taneční večer. „A tady zrovna jednoho máte,“ rozesměje se. Ke stolku se blíží sedmdesátiletý Béďa, matador tanečních zábav. Chodí na ně prý od roku 1956, kdy vyšel z tanečních. „Dřív se hrálo třikrát denně,“ vzpomíná na staré časy.

Až na vrcholky hor

Do sálu přichází i zpěvačka Marcela, která pozdraví a na chvíli zmizí. Po ní se ke stolu přiblíží ovíněný muž z Moravy. Do Karlových Varů přijel po pětačtyřiceti letech. Alkohol v jeho krvi a první takty písně Až na vrcholky hor jej neomylně vedou na parket. Ten se zaplní při druhé skladbě. Hvězdičko blýskavá si pobrukují páry, které si to nejdůležitější, většinou zřejmě svá jména, pošeptaly do ucha. „Dřív lázeňačky před místními tanečníky varovali. Tvrdili jim, že jsou to jen sběratelé zářezů na pažbu,“ vzpomíná Béďa, když si dávají hudebníci malou pauzu. „Existovala i takzvaná lázeňská manželství. Pár se tady poznal a prožil tu milostný románek. Doma měl každý z dvojice svoji rodinu, po roce se ale oba zase sešli v Karlových Varech a navázali tam, kde skončili,“ vypráví. Na tanečních zábavách prý poznal soustu lidí, s nimiž je stále v kontaktu. Dřív si posílali pohledy třeba k Vánocům, teď si vyměňují e-maily a esemesky.
„Nepiju alkohol, a proto se mě kolikrát lidé ptají, s kým si po takovémhle večeru dali rande nebo co vyváděli,“ říká. Jeho vyprávění přeruší hudba. Když vidí, jak se taneční páry rozšiřují i mimo taneční parket, nemá stání. „No nic, musím jít. V sále je spousta žen a nikdo pro ně nejde,“ oznamuje a odchází. Kapela zpívá „Já budu chodit po špičkách“ a králem parketu je v té chvíli ovíněný Moravák. Udělá první otočku, vytáhne nohavici tesilových kalhot a upraví si silonovou ortézu, která mu sjela z kolene. Po hodině a půl od začátku zábavy je v sále plno. Někteří tanečníci nesou trochu nelibě přítomnost fotografa Sedmičky. „Jak si nás dovolujete fotografovat?“ rozčiluje se muž a strká do něj. Za chvíli na jeho přítomnost zapomene, sálem zní totiž hitovka „Dej mi víc své lásky“ a tanečníci musí stíhat oblíbené „áú“.
„Zatímco před jednadvaceti lety bylo v Karlových Varech minimálně dvacet lokálů, kam mohli lázeňští hosté chodit tančit, dnes jsou tady tak tři, možná čtyři,“ říká Miroslav Hour, když band skončí. Béďa zavzpomíná na legendární podniky, jako byla Olympie, na dechovku prý bylo dobré zajít pro změnu do Poštovního dvora. Během povídání pánové pomáhají dámám do kabátu a disciplinovaně odchází do svých hotelových pokojů.

Tančí příliš od sebe

„V šedesátých letech se hrálo skoro ve všech restauracích. Sjížděly se sem kapely z celého kraje i z Prahy. Legendární zábavy a plesy byly třeba v Národním domě, v Toscaně, na Jelením skoku nebo Embassy,“ vzpomíná Václav Jiruše, důchodce a příznivce tance z Karlových Varů. Na zábavy chodí dodnes, jen změnil podniky.
Dnešní tanečníci chodí do Thermalu nebo do restaurace v Rosnicích. Jiní zavítají na pravidelné večery do Imperialu, kde každé pondělí a středu hraje živá hudba. A co si o současné době myslí pamětníci legendárních karlovarských čajů? „Byl jsem se podívat i na diskotéce, ale tanečníci k sobě mají daleko. Když k sobě nemůžete přimáčknout ženu, tak to není ono,“ směje se Jiruše. Staré časy, kdy je k sobě muži při tanci tiskli i třikrát denně, už se však podle něj nevrátí.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!