Většina obyvatel Berouna si Jiřího Vodičku vybaví nejspíš jako plavčíka z berounského koupaliště na Velkém sídlišti. „Sportovní obec“ města jej mohla zaregistrovat jako aktivního cyklistu, když jako dítko školou povinné reprezentoval Tělovýchovnou jednotu Lokomotiva Beroun při závodech v silniční cyklistice.
Když jsme se spolu setkali pár týdnů po tom, co zasedl do čela představenstva ČD Cargo, měl za sebou několik manažerských úspěchů. Vzhledem k tomu, že jsme spolu před lety trávili dlouhé hodiny v partě dalších dětí při cestování ve skříňové Avii po cyklistických závodech na území celého Československa, nemohl se náš rozhovor odvíjet jinak než v rovině tykání.
Jak se člověk stane předsedou představenstva největšího českého železničního dopravce?
Více méně jsem oslovil nějaké lidi z okolí ministerstva s tím, že jsem schopen této firmě pomoct. Pak jsem šel na audienci k ministrovi. Řekl mi, že je rád, že konečně vidí ostrého manažera. Hodinu jsme se bavili co a jak, samozřejmě jsme absolvovali další schůzky no a pak to nějak dopadlo. Nic moc složitého.
Nebojíš se, že je to moc velké sousto?
Kdo se bojí nesmí do lesa, že ano. ČD Cargo je veškerá nákladní železniční doprava v Česku, která spadá pod České dráhy. Není jediným dopravcem u nás, ale má asi osmdesát procent trhu, patnáct miliard tržby a deset tisíc zaměstnanců. Je asi pětatřicátým největším podnikem v republice a pátým největší železničním podnikem v Evropě. Velké sousto to tedy asi je, ale myslím, že je zvládnutelné.
Kde se v tobě bere taková sebedůvěra?
Už když jsem nabízel své služby v ČD Cargo, říkal jsem jim, že už od šesté třídy základní školy jsem reprezentoval Lokomotivu. Vyrůstal jsem na kole a to je ideální průprava pro život. Ukázala mi, že bez tréninku a bez dřiny to nejde nikam dál posunout. Když netrénuješ, do kopce nikdy rychle nevyjedeš. Nikdo ti nic zadarmo nedá, musíš si to vydřít. Takhle to funguje všude. Zatím to vychází.
Jak jsi se dostal k cyklistice?
Mě od dětství bavilo jezdit na kole a trenér Milan Havelka pořádal náborové závody za Berounem na rozestavěné dálnici. Tehdá jsem skončil druhý a víš kdo dojel první? Leoš Mareš. Já měl tenkrát starou Esku s tříkolečkem na tlustých pláštích a on galuskáče s pětikolečkem a dvěma talířema. Letěl jako střela.
Jenom kolo z tebe ale úspěšného manažera neudělalo, ne? Byl jsi knihomol a šprt?
Knihomol jsem nikdy nebyl. Takových pět, šest sezon jsem trávil na berounském koupališti. Táta tam měl nějaký podíl a pak mi dal plnou moc, takže jsem dělal nejen plavčíka, ale i provozního. Zajišťoval jsem chod bufetů a hospody, což byla pro osmnáctiletého kluka výborná průprava. Úplný základy pravidel obchodu jsem ale stejně získal už jako dítě zase jenom díky cyklistice.
Máš na mysli galusky jako platidlo?
Přesně tak. O české galusky byl zájem i mezi cyklisty ze zahraničí, kteří sem jezdili na závody. Tehdy fungoval směnný obchod. Nejdřív jsi musel vydělat na brigádě a pak za stovku pak nakoupil galusky značky Waszava. Za ty se pak dalo vyměnit lecos. Zatímco u nás byly jenom pletený oddílový dresy z Dělnické ulice, za čtyři galusky jsi vyhandloval kvalitní termodres pro sebe a další tři pak na kšeft. Za utržené peníze jsi nakoupil další galusky a jelo se dál. Nebyli jsme ale sami. Musel ses ohánět, když jsi chtěl něco urvat.
S cyklistikou jsi skončil po nehodě?
Jezdil jsem na kole do Prahy na gympl a vjelo mi auto do cesty. Měl jsem něco s ramenem a ztratil jsem celou sezonu. Pak už jsem byl v létě na tom koupališti a potřeboval jsem se také trochu živit. Ekonomicky to začínalo být nekompromisní a bylo mi jasný, že cyklistikou se asi jen tak neuživím. Pojal jsem to tak, že to začal být koníček a jsem docela rád, že jsem nedopadl jako někteří kluci, které do toho tátové tlačili. Když pak mohli, tak skončili. Měl jsem opačný problém, rodiče mne od kola spíš odrazovali. Možná díky tomu mám teď vztah ke kolu takový, že když chci, jedu se projet a nikdo mne do toho nemusí tlačit.
Jezdíš do práce na kole?
Tak od té doby, co jsem v Cargu, jsem jel asi jednou. Ale věřím, že až si to trochu sedne, že zase začnu. Je to ideální nastartování do dne a když si spočítáš dobu, za kterou dojedeš z Berouna na druhý konec Prahy na kole, jseš tam skoro dřív, než když popojíždíš v kolonách v autě.
Říkáš, až si to sedne. Nechal jsi se slyšet, že v dohledné době bude třeba vyměnit veškerý vozový parku ČD Cargo. Je reálné takovou akci uskutečnit v klidu?
Máme třicet let let staré lokomotivy a vagony navždycky nevydrží. Pro mě to znamená, že si na tu obnovu musíme nejdřív vydělat. Nebojím se toho, je potřeba si držet chladnou hlavu. Zase jsme u toho kola. Máš před sebou kopec, mákneš a začneš do toho bušit. A když ti kilometr před vrcholem dojde, tak jdeš prostě na vůli, ale dorveš to tam. Představa, že se ti rozklepou nohy a slezeš do pangejtu, je nepřijatelná.
Co považuješ za svůj největší profesní úspěch?
Určitě společná práce celého týmu okolo banky FIO. Udělali jsme ji na zelené louce, tedy z Družstevní záložny. Dnes ta banka funguje, získává ceny a roste. Ale fakt bych to nechtěl prezentovat jako můj osobní úspěch. Byla to práce celého týmu.
Je to dostatečná průprava k tomu vést dobře podnik takových rozměrů?
Na železnici je spousta lidí, kteří rozumí technické složce věci. Tím, že mám technickou školu, rozumím řeči jejich kmene nebo se jí rychle učím. Myslím si, že jsem schopný vnést do toho něco nového, dostat tam nové lidi. Třeba za pět týdnů jsem sehnal obchodního ředitele ze Škoda Auto. Obchod byl v ČD Cargo velký průšvih a nějak se to daří vylepšovat. V RM-systému totiž získáš ohromnou průpravu, když sedíš na představenstvu s Kellnerem nebo Křetínským. Zjistíš, jak fungují, jak myslí. Také jim bylo třicet a dneska mají energetické kolosy.
Co jsi měl v bance FIO na starosti?
Když jsem vystudoval a dokončil doktorát, tak jsem byl v bance zodpovědný za rozvoj burzovních systémů, za obchod a marketing. Bylo to víc investiční bankovnictví než úvěrové. Dostaneš zkrátka podnik a musíš rozhodnout, jestli jim dáš úvěr nebo ne. Musíš si ho projet a zjistit, jak to tam funguje. Víš, kdy ten podnik jde do kopru, abys jim úvěr nedal. Jaké ukazatele sledovat. A přesně to si na železnici hlídám.
Zatím bydlíš v Berouně, ale byznys tě nějspíš odvane do Prahy, nemyslíš?
Z Berouna jsem nikdy neodešel a ani to neplánuju. Žijeme zatím v bytě na Paloučku. Mám Beroun rád a chci tu zůstat, proto si tu taky stavíme dům. Žena Taťána je sice Slovenka a měla přání žít v Praze, ale už se jí tady také líbí. Desátého listopadu má navíc termín porodu. Bude to holčička a jmenovat se bude Ela.
Tak to už jsi asi začal omezovat koníčky, že? Stíháš nějaké?
S partou cestujeme na vlastní pěst do zemí, kde není rozvinutý turismus. Při škole jsem asi čtyři měsíce prodával v Americe v Disneylandu a zdokonalil si angličtinu. Ta se mi mohla hodit v Ugandě, Tanzánii, na Amazonce nebo na Matchu Pitchu. V Papui mezi lidojedy, kteří ještě pamatují chuť masa posledního missionáře, je ti ale jazyk na nic. Ti lidé jsou pět set let za stávající civilizací, vůbec netuší, kde je Česká republika a já jim vždycky říkám, že jsem přijel z Berouna. A hlavně se od nich vždycky něco naučím.
