Spása sklářství v Květné. Ruční sklo vyrábí pro Araby i Japonce

Sklárny Květná, kterým před dvěma lety hrozil zánik s velkými dluhy, zažily malý zázrak. Koupil je nový majitel a podnik nyní vzkvétá. Letos zaměstnal dalších padesát lidí.

Sklárny v Květné jsou momentálně nejstaršími sklárnami ve střední Evropě. Sklo se tady fouká a zpracovává 218 let. Zažily však už vynucenou půlroční pauzu. V roce 2002 je tehdejší majitel uzavřel s tím, že o ručně foukané sklo není zájem. Velmi dobře si to pamatuje i nynější ředitel skláren Marek Mikláš.

„Do skláren jsem nastoupil v roce 1992 jako sklářský učeň a v době, kdy podnik zavřeli, jsem byl sklář na peci. Jako většina zaměstnanců jsem místní a práci skláře tady nikde široko daleko neseženete. Když jsem tehdy zavolal do nějaké firmy a sháněl práci, bylo to všude stejné. Zeptali se mě, co umím, já řekl, že jsem deset let sklář a oni mi položili telefon,“ vypráví Mikláš.

Po půl roce fabriku koupil Odborový svaz zaměstnanců sklářského, keramického, bižuterního průmyslu a skla Praha a lidé i provoz se do skláren vrátili. Jenže dva roky nato koupil sklárny nový majitel, a ten je opět vedl ke zkáze. Děsivý scénář měl však šťastný konec.

Přišla záchrana

„Kdyby nás pak nekoupil český vlastník Lubor Cerva, kterému patří sklárny ve Světlé nad Sázavou, tak už dneska neexistujeme. A to by byla velká škoda. Nejen pro samotné sklárny, ale i pro region. Jeho a generálního ředitele skláren ve Světlé Martina Faita považuji za zachránce sklářství na Slovácku,“ konstatuje Mikláš. On sám je dnes v podniku dvacet let a postupoval od píky. Začal jako sklářský učeň, pak jako sklář na peci, posléze jako huťmistr, vedoucí výroby a od loňského června je ředitelem závodu, který prosperuje. Že by o české ruční sklo zase byl zájem?

„O české ruční sklo byl zájem vždycky, jenom ho někteří prostě neuměli prodat. Po spojení se sklárnami ve Světlé nad Sázavou jsme zároveň dostali stali už zaběhlý obrovský trh. Dnes devětadevadesát procent veškeré produkce vyvážíme mimo Českou republiku, dodáváme do padesáti pěti zemí světa. Z toho nejvíce do Ruska a bývalých sovětských států, hodně také do arabských zemí a například do Japonska. U nás zůstává tak jedno procento,“ vypočítáčasem vypočítává sklář a ředitel v jedné osobě. „Jsme vyprodaní do konce roku, nové zakázky teď nebereme,“ dodává Miláš.

Vstoupíte-li do skláren, nenarazíte hned na známý mediální obraz skláře s foukací píšťalou, ale na člověka ve sklářské formárně. Dřevěná forma je základ pro každý sklářský výrobek. Většinou je z bukového nebo hruškového dřeva, a to kvůli tvrdosti a vlastnostem, které sklu vyhovují. Každá forma se prací se žhavým sklem časem opotřebuje, a tak se vyrábějí vlastně pořád dokola.

Samotné sklo je vlastně směs sklářského písku zbaveného železa s příměsí sody a potaše. Přidává se také vápenec coby stabilizátor, aby sklo neteklo jako voda. Pokud je zájem o barevné sklo, doplňuje se ještě barvivo nebo oxidy, vše v přesných dávkách. Chcete-li mít například modré sklo, přidáte kobalt.

A pak už vcházíte do sklářské huti. Skláři fungují jako perfektně sehraný orchestr. Nemohou se ani na chvíli zastavit, sklo teče, je živé a nepočká. „Je to krásné povolání a mě vždycky bavilo. Kdysi nás učili staří mistři - a to nebylo žádné prosím nebo děkuji, rovnou jsme dostali pár facek a bylo,“ říká s úsměvem ředitel Mikláš.

„Je to ale také náročná práce, která vyžaduje talent na zručnost. Někdo se ji naučí za dva, tři roky, někdo nikdy,“ tvrdí Mikláš.

Jedna jako druhá

Člověk by skláře mohl sledovat celé hodiny, je to opravdu krásná podívaná. Zároveň je však nepochopitelné, jak mohou ručně foukat jednu skleničku jako druhou.

„Pro skláře je nejnáročnější to, co pro zákazníka vypadá jako nejlehčí. Dnes klienti požadují v ručním skle toleranci půl milimetru na sílu stěny, výšku, šířku a podobně. Což je pro skláře abnormálně těžké, aby při ručním foukání tuhle toleranci udržel. Sklenice však musí být jedna jako druhá,“ vysvětluje Mikláš.

V Moravských sklárnách Květná denně vyrobí asi tři tisíce kusů ručního skla. A samotných sklářů je třiatřicet, ne všichni však foukají. Jen pro srovnání, automat udělá za čtyřiadvacet hodin dvaadvacet tisíc kusů.

Sklo se taví při 1450 stupních Celsia, výroba se pak uskutečňuje při 1250 stupních. Sklenička má při nafouknutí 700 stupňů a pak se dává do temperovací pece, která odstraňuje pnutí ve skle. Vyhřeje se na bod měknutí a chladne do zhruba dvaceti stupňů. Tenhle proces trvá hodinu a půl a u složitějších výrobků ještě mnohem déle.

Pak přichází na řadu broušení a zabroušení horního okraje. Potom nastupují další zaměstnanci sklárny, převážně ženy. Dochází totiž k dekorování skla.

„Dekorujeme buď leptáním, tedy kyselinou chlorovodíkovou, nebo malováním barvami, zlatem či platinou. O dekorované sklo mají největší zájem zákazníci z Ruska a bývalých sovětských států. A arabské státy, to je klasika už tisíce let. Čím více zlata, tím lépe, čím více smaltu, tím lépe. Zbytek Evropy stojí spíše o hladkou klasiku a Japonsko o barevné sklo a jemné dekorování,“ vysvětluje Mikláš.

Nutno podotknout, že na některých výrobcích je pravého zlata i smaltu opravdu hodně. Taková vázička potom stojí třeba i tisíc euro.

Živí nás Rusko

Po dekorování přichází na řadu vypálení skla. U některých produktů je náročné, protože například sklenice s vysokým smaltem vyžaduje vypálit pětkrát a pětkrát i namalovat. To se nakonec projeví na ceně.

„Musím říct, že nás živí hlavně Rusko. Ty sklárny, které se v minulosti zaměřily na Ameriku, už dneska nejsou. Ale pravdou je, že bez spojení se sklárnami ve Světlé nad Sázavou by to nešlo. Oni jsou strojová sklárna, my zase pouze ruční sklárna. Máme díky tomu na českém trhu vlastně monopol. A také proto můžeme nabírat další lidi. Dekorujeme totiž i sklenice ze strojové sklárny. A těch je opravdu hodně,“ říká ředitel Mikláš a je vidět, že mu čilý provoz ve sklárnách dělá radost.

„Bodejť by ne! Provoz skláren je drahý, topíme plynem a jedna pec ho za den spotřebuje tolik jako rodinný dům za rok. Drahé jsou i materiály, pracujeme s drahými kovy a měsíčně použijeme na malování kolem deseti kilogramů zlata. V minulosti se to tady v jeden čas hemžilo designéry, což bylo na jednu stranu moc hezké, vznikly krásné věci, ale skláři neměli výplatu. A to je vždycky začátek konce,“ říká Mikláš.

Sklárny v Květné teď prožívají další z mnoha začátků po koupi zapáleným podnikatelem Luborem Cervou. Za poslední rok došlo díky němu k obrovskému rozvoji skláren, do zařízení investuje dodnes. Na otázku, jestli do budoucna zvažují i nějaké nové tvary nebo atypické výrobky, šéf skláren odpovídá opět s úsměvem, že v dnešní době už není ve skle co vymyslet.

Česká nálepka „Když někdo přijde s něčím novým, tak mu ukážu knihy sto let staré. A co myslíte? Je to tam. Navíc třeba právě ruský trh je hodně konzervativní, určité produkty se tam dodávají už hezkou řádku let a lidé jsou na to zvyklí. Samozřejmě musíme i inovovat, jezdíme do německého Frankfurtu na veletrh a vždycky máme co ukázat. Ale konzervativní věci nás živí. České sklo má ve světě stále zvuk. Pokud sklo vyvezete ven a není na něm nálepka Bohemia, tak si ho téměř nikdo nekoupí,“ říká Mikláš.

Historie skláren Květná

• Sklárny Květná založil v roce 1794 kníže Alois I. z Lichtenštejna.
• Lokalitu nevybral náhodou. Okolní bukové lesy a nedaleký Uherský Ostroh s nalezištěm kvalitního sklářského písku k tomu vybízely.
• Huť, vybavená dvěma tavicími pecemi, zahájila činnost v roce 1795 a vyráběla užitkové, stolní, hostinské sklo i sklo okenní.
• Lepší druhy skla začíná vyrábět až od poloviny devatenáctého století, kdy ji kupuje Emanuel Zahn, který hodně investuje a zavádí výrobu jemného křišťálového skla.
• Zahnův syn sklárnu dále zvelebil a firemní značku změnil kvůli příjmení své manželky na Z&G (Zahn a Göpfert).
• Od roku 1990 do roku 2002 byla sklárna součástí Crystalexu a.s. Nový Bor. Jde o období, kdy se do sklárny neinvestuje s ohledem na strategii mateřské firmy a její zaměření cílí na automaticky vyráběný sortiment a postupný útlum ruční výroby.
• Tato strategie vyvrcholila v roce 2002 uzavřením sklárny. Podnik po půl roce kupuje jako většinový vlastník Odborový svaz zaměstnanců sklářského, keramického, bižuterního průmyslu a porcelánu Praha a zahajuje koncem roku 2002 ve sklárně provoz.
• V březnu 2004 začíná pro sklárnu nová doba. Majoritním vlastníkem se stává česká investiční společnost Synex CZ. Vydrží ale jen do konce roku 2010, kdy v lednu 2011 s dluhy sklárnu prodává Luboru Cervovi, majiteli sklářské firmy Crystalite Bohemia.