Spontánní pohybový kulturista | E15.cz

Spontánní pohybový kulturista

Evropský šampion, několikanásobný mistr republiky a medailista z mistrovství světa Petr Tlapák vzpomíná na doby, kdy byla kulturistika přátelštější, než je dnes.

Když jsme si domlouvali schůzku v jeho pracovně v hlavní budově motolské nemocnice, vyškrtal pro mě ze svého zápisníku deset minut času. Další desetiminutovku dostal kolega fotograf Sedmičky. Během rozhovoru vyřídil několik telefonních hovorů.
Mezitím už dvacet vysokoškolských studentů čekalo na chodbě na odbornou přednášku pana profesora, po níž kulturistický olympionik a bývalý trenér národní reprezentace odjel na víkendový seminář. Diplomovaný fyzioterapeut Petr Tlapák je ve svých třiašedesáti prostě velice zaneprázdněným mužem. Vypadá tak na padesát a život má rozdělený na časové úseky po desetiminutovkách. Žije v blocích, podobných těm, které si v dobách své vrcholné sportovní slávy zapisoval do deníků přípravy a nakládal na činky při tréninkových dávkách.

Na začátku sedmdesátých let jste zakládal oddíl kulturistiky v Králově Dvoře a …

…já jsem ten oddíl nezakládal. Ten založil Ota Škola. Do Králova Dvora jsem se přistěhoval v roce 1971 a v Tělovýchovné jednotě Králodvorských železáren pracoval jako hlavní metodik. Ve dvaasedmdesátém jsem začal v kulturistice závodit.

Co vás k tomu sportu přivedlo?

Přemíra energie, dalo by se říct. Do té doby jsem dvoufázově trénoval jako gymnasta a byl zvyklý na velký energetický výdej. Po skončení kariéry jsem měl tedy potřebu něco dělat. Od gymnastiky nebylo ke kulturistice tak daleko. V podstatě to byla taková spontánní pohybová aktivita.

Byla tehdy kulturistika jiná než dnes?

Tenkrát to byla parta lidí, která si navzájem pomáhala. Dneska, když přijdete do fitka, tak se lidi spíše strkají a přetahují o posilovací stroje. Ostatně taková je dneska celá doba. Více soupeřivá a nevraživá.

V roce 1995 ste získal bronz na mistrovství světa masters. Tedy poměrně nedávno.

Posiluju pořád. Do fitka chodím třikrát do týdne. Dopřál jsem si tou medailí takový dárek spíš z hecu. Nazval bych to třeba akceptovanou výzvou postpubertálního věku.

Setkal jste se během své kariéry s dopingem?

Dokonce jsme anabolika na sobě zkoušeli v laboratoři silového tréninku. Ale jako trenér jsem je odsuzoval, a když se je můj svěřenec chystal brát, rozmlouval jsem mu to. Prosil jsem ho, aby to nedělal. Když to nebylo účinné, rozešel jsem se s ním. Považoval jsem za svoje selhání, že jsem mu to nedokázal rozmluvit. Dodnes mě to mrzí.

Jaký konkrétní případ máte na mysli?

Bylo to v toce 1993, poprvé jsme jeli reprezentovat samostatnou republiku na ME v Budapešti. Jeden závodník mi dal čestné slovo, že je v tomto smyslu vše v pořádku. Byl pozitivní. Opět jsem jako trenér, tehdy národního týmu, cítil rozpaky a zklamání. Pak jsem nechal trénování a odešel ze svazu. S dopingem se dodnes mnoho lidí nevyrovnalo. Ani já.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!