Je spousta míst, kam by si lidé přáli nahlédnout alespoň klíčovou dírkou. Redaktoři Sedmičky vybrali čtyři z nich – podívali se na patologii, za oponu divadla, do zpovědnice a na policejní střelnici.
Patologie
Budova písecké patologie, umístěná v dolní části areálu nemocnice, není na první pohled ničím neobvyklá. Připomíná spíše malý panelák.
Po zazvonění mě přichází uvítat sympatická lékařka Michaela Svobodová. Zve mě do své pracovny, která vypadá jako obyčejný pokoj s gaučem, stolky, židlemi a skříní. Jediné, co se běžnému vybavení poněkud vymyká, je badatelský mikroskop. Vedle něho leží několik složek s histologickými preparáty. Jde o tenké řezy tkání, které odebrali pacientům při operacích nebo od těch, jež zemřeli.
„Drtivá většina lidí má utkvělou představu, že na patologii se jen pitvají mrtvoly. Tak to ale dávno není. Pitvy tvoří dneska jen malý podíl činnosti patologa. Nejvíc času stráví při odečítání biopsií, tedy hodnocení vzorků získaných od živých pacientů,“ popisuje svou práci Svobodová.
V prvním patře budovy jsou čtyři laboratoře. Už při vstupu si člověk povšimne zvláštní vůně formaldehydu. V první laboratoři odebírají vzorky ze zaslaných tkání a orgánů a ve druhé je po vložení do speciálních mističek zalévají parafinem do bločků. Materiál pak putuje do třetí laboratoře, kde z bločků krájí velmi tenké řezy, které pak natahují na sklíčka. V poslední místnosti vzorky různě barví a sklíčka pak předávají patologovi.
A jak to vypadá na pitevně? Žádná špína, platí tu přísné hygienické zásady. „Každý se musí vždycky převléct, přezout, zarouškovat a po odchodu ze sálu se zase osprchovat. Tím chrání i sami sebe,“ popisuje vrchní laborantka Marcela Mášková.
Kdo by si myslel, že jsme se posadili do pitevního sálu s ležícími nebožtíky, bude zklamaný. Pitevna má překvapivě klidnou atmosféru. Sousedí s ní chladicí místnost pro uchovávání mrtvých. „Teď tady máme jenom jednoho zemřelého. Ale práce je tu asi nejvíc z celého kraje. Ročně stihneme udělat kolem sto třiceti pitev,“ vypráví Mášková.
Všude kolem je čisto a ticho. K mému překvapení zjišťuji, že po mrtvolném zápachu, který mi ve svých vyprávěních líčili někteří známí, není ani památky. Uvědomuji si, jak je toto oddělení důležité. Především kvůli diagnostice zhoubných nádorů.
Zpovědnice
Na první pohled vypadá jako vyřezávaná skříň po babičce. Stará zpovědnice ve vodňanském kostele už toho hodně slyšela, se svými trápeními se do ní chodí svěřovat mladí i staří. Já u zpovědi nikdy nebyla a představa, že bych se na takovém místě měla kát, je mi trochu nepříjemná.
„Lidé sem chodí najít smíření s Bohem. Křesťan by měl žít v přátelství s Bohem a do zpovědnice jde tento vztah obnovovat,“ říká místní kněz Jiří Čepl. Pro zpověď má zvláštní přirovnání: Pokud má někdo trápení, psycholog ho s ním naučí žít, psychiatr mu na něj dá léky, ale zpověď, neboli svátost smíření, ta ho problému zbaví.
Očištění není ovšem prý jen za pár modliteb. Pokud člověk chce, aby mu byl jeho hřích odpuštěný, musí udělat nějaké dobro.
Utkvělá představa mnoha lidí o tom, že by ve zpovědnici museli klečet, není pravdivá. Podle Čepla může člověk sedět i klečet, podle toho, co mu víc vyhovuje.
Farář si s lidmi nepovídá o jejich trápení tak, aby jim to bylo nepříjemné. Dokonce nabízí zpovědi u kávy nebo čaje.
„Pokud je to pro někoho příjemnější, můžu si s ním popovídat na faře nebo kdekoli jinde,“ říká Čepl.
Důležité pro něj je, aby lidé odcházeli s úsměvem a pokud možno šťastnější, než když za ním přicházeli.
Divadlo
Zrekonstruovaná budova městského divadla se může pochlubit novou střechou, vybavením a zvukovou technikou. To může spatřit každý návštěvník, který usedne do hlediště. Jak ale vypadá svět za oponou?
Zákulisím Divadla Fráni Šrámka v Písku mě provedl vedoucí divadla Jan Neděla. Přecházím celé jeviště, jen abych mohl nahlédnout do zákulisí, ve kterém se většinou pohybují pouze herci nebo personál.
Na kraji opony si všimnu několika tlačítek. „Ta slouží ke komunikaci s umělci, kteří sídlí v šatnách a klubovně. Obsluhuje je takzvaný inspicient, pomocník režiséra,“ popisuje Neděla. Za jevištěm se nachází chodba, kterou se herci dostávají do šaten a na pódium.
V šatnách je kolem stěn spousta stolků se zrcadly, u každého židle, světlo a přihrádka na různá líčidla.
„Každá šatna je vybavená odposlechovým reproduktorem, díky kterému mohou herci slyšet dění na jevišti,“ upozorňuje.
Kromě šaten se však v pozadí skrývají i jiné místnosti. Toalety, sprcha a klubovna s kuchyňkou. „Tady mohou herci odpočívat, když zrovna nepobíhají na scéně, a udělat si třeba kávu,“ vysvětluje Neděla.
Co mě ovšem překvapuje nejvíc, je malý kabinet, ve kterém sídlí hasiči a zdravotníci. „Dříve tady bylo lůžko a na každém představení byl přítomný lékař. Dnes tu máme zdravotníky a požárníka, který je tu kvůli představením, ve kterých herci manipulují s otevřeným ohněm,“ říká Neděla.
Za oponou se nachází hodně chodeb a schodišť. Jedním člověk sejde do místa, kde sedí orchestr, druhým potom do kabiny zvukaře, osvětlovače a technika.
I když je budova zrekonstruovaná, v jejích skrytých zákoutích zůstává historie.
„Jsou zde kladky ke zdvihání kulis, ruční páky na stahování opon, sochy a obrazy či sólo šatny pro velké hvězdy, které se liší od normálních pouze větším gaučem, zrcadlem a mají křeslo a šatní skříň navíc,“ vyjmenovává další skryté místnosti vedoucí divadla. Vzpomíná přitom na příběh jedné sólové šatny.
„Zpěvačka Hana Hegerová nám poslala před svým příjezdem seznam věcí, které musí mít v šatně. A tak jsme kromě velkého zrcadla například sháněli polštář určité velikosti, který si nadiktovala,“ zakončuje s úsměvem.
Policejní střelnice
Střely tu lítají rychlostí kolem tří set sedmdesáti metrů za sekundu. Místnost nemá jediné okno, zato je tu kvůli odvětrávání hodně dobrá vzduchotechnika a prostor je dobře odhlučněný. Řeč je o kryté místa zákaz vstupu policejní střelnici ve Strakonicích.
Je určená pouze pro policisty a měsíčně se jich tu vystřídá přes dvě stě.
„Ve čtyřech dráhách mohou střílet ze vzdálenosti od tří do pětadvaceti metrů. Máme tu také kamery, takže i když střelec stojí na konci dráhy, může si díky nim své výsledky zkontrolovat na obrazovce před sebou,“ zmínil za policii Josef Rendl.
Policisté tu nacvičují například střelbu při světle majáků. „Snažíme se je připravit na různé situace, které mohou nastat při zásahu ve dne i v noci,“ vysvětlil Rendl.
Další z možností tréninku jsou barevné terče a na nich postavy se zbraní. Napodobují pachatele, kterého musí policista zneškodnit. Pokud je potřeba udělat zásah náročnější, postaví na střelnici zástěny, za kterými se může policista i krýt.
Moderní krytá střelnice funguje ve Strakonicích od roku 2008.
