Podnikatel Zdeněk Franc a malíř Václav Suchopárek z Chomutova opouštějí ranním vlakem řeckou Leptokarii. Vyrážejí do Soluně. Do kanceláře, která jim zprostředkuje návštěvu mnišského státu Athos. Jezdí se tam zbavit stresu a utřídit si životní hodnoty.
Odpoledne uhánějí autobusem přes hornatou krajinu na nejvýchodnější prst Chalkidiki. Vydávají se do místní kanceláře pravoslavné církve. Tam dostávají vytoužený diamonitirion, vízum, bez kterého vstup na svatou půdu Agios Oros není možný. „List musí vždy podepsat představení čtyř klášterů, kteří tvoří oficiální vládu mnišského státu,“ poznamenává Franc.
Po kontrolních procedurách nasedají na trajekt. Přistávají v Dafni. Odtud většina poutníků a mnichů putuje do správního střediska Karyes. A do jednotlivých klášterů střední a východní části poloostrova. Z místní pošty odesílají první pohlednice se známkami Ogios Oros. Známky začala vydávat řecká pošta teprve před dvěma lety.
První zastávka dalšího trajektu je pod klášterem Simonos Petra, který se tyčí na skále asi tři sta metrů nad mořem. Následuje klášter Grigoriu, kde Zdeněk Franc trávil poslední noc na Athosu před pěti lety. „Vzpomínám na večeři s dobrým vínem a na nádherné liturgické dvouhlasé zpěvy při ranním obřadu,“ vybavuje si.
Poslední zastávkou je malé přístavní molo u Agios Anna. Vcházejí branou do malebného skitu. „Vládne tam neskutečný klid a pohoda. Přivítal nás mnich sklenicí chladné vody, odlívkou ouza a kostkou sladkého loukumi, tradiční řecké rosolovité pochoutky,“ popisuje Suchopárek.
V malém pokojíku jsou čtyři postele. Toalety společné, jen studená voda z kohoutku na balkánském záchodě, určeném pro veškerou očistu.
Mezi návštěvníky převládají Rusové, někteří dorazili pozdě odpoledne bez toho, že by se namáhali oznámit požadavek na nocleh předem. Vnáší to trochu nervozity do chování mnicha, který se stará o poutníky, ale pak se vše nějak vyřeší.
„Rusové mají zřejmě minimální omezení vstupu, proto jich v posledních letech silně přibývá,“ míní Franc. Pro neortodoxní návštěvníky však platí stále omezení nanejvýš deseti lidí na celý Athos denně. Odpolední mše trvá hodinu. Následuje večeře. Miska studených špaget a několik slaných oliv, voda. Ranní mše začíná ve čtyři ráno.
Začíná svítat. „Václava jsem nechal spát a ještě za šera jsem vyrazil na cestu. Na prvním rozcestí jsem usoudil, že cesta kolmo vzhůru bude ta pravá. Ale nebyla,“ líčí Franc. Po dalších deseti minutách dorazil k jednoduché poustevnické chatrči. Tam cesta končila.
Cesta ke kapli
„Hledal jsem, kudy dál. Pěšina pokračovala pod převisem dál na východ. Asi po půl kilometru jsem vyšel z houští. Podle stop a mulího trusu jsem poznal, že jsem na dobré cestě,“ říká. Na rozcestí vidí červenou větrovku Jihoafričana Agamemnona, který vyrazil ráno o něco dřív. „Šli jsme spolu až ke kapli Panagia. Slouží i jako nouzová noclehárna pro poutníky,“ vysvětluje. Spí tam na podlaze, dokonce i přímo v kapli.
S Agamemnonem vyrážejí vzhůru do vlhkých mraků. Pod vrcholem slyší divné zvuky. „Romantika byla pryč. Zíral jsem v mlze na partu albánských dělníků, kteří v drsných podmínkách rozbíjeli sbíječkami a diamantovými pilami skálu pod vrcholem,“ podivuje se Franc. Dělníci tam staví novou kapli. Veškerý materiál včetně kamenů jim dopravují karavany mul.
Za necelou hodinu turisté přicházejí ke kapli Panagia. „Překvapení. Na zídce seděl Václav a křenil se. Nedalo mu to a místo malování si také vyšlápl do hor,“ vysvětluje Franc.
Malá porada s Afričanem. Je rozumnější se vrátit na Svatou Annu a tam přenocovat, i když možná budou problémy? Podle regulí je tam možné přespat jen jednu noc. Večeře se podává po půl páté, kdo nepřijde do té doby, má smůlu. Franc se dává do běhu.
Nevrlý mnich
„Večeře za moc nestála. Studená luštěnina, olivy a voda. S mnichem byly problémy. Vysvětloval jsem mu, že přátelé jsou na cestě, vyčerpaní a jinde přespat nemůžou. Prosil jsem, aby jim schoval trochu jídla. Byl značně nevrlý,“ dodává Franc. Nechává tedy vše osudu a jen v sandálech se vydává pomalu naproti kamarádům.
Večer je krátká bohoslužba ve staré kapli. Po snídani vyrážejí na cestu. „Tedy jestli se snídaní dají nazvat dva suché opečené minitousty, plátek chalvy a voda,“ podotýká Suchopárek. Před nimi je osm hodin perné cesty do největšího a nejstaršího kláštera Megistis Lavra. Ubytování našli v asi dvacetilůžkové ložnici. Klášter Megistis Lavra je klášter, který oplývá zlatými relikviemi, liturgickými předměty i unikátními středověkými spisy. Běžným návštěvníkům jsou tyhle poklady nepřístupné, jsou ukryté za dveřmi pokladnice s řadou zámků. K jejich odemknutí musí přijít několik mnichů.
Při večeři mnich předčítá ze zákona. Je kvůli tomu bez večeře. Jakmile představený dává pokyn, všichni musí vstát od stolů. Následuje další bohoslužba, končí až po desáté večer.
Další zastávka je u kláštera Iveron. „Pro nás pak asi po hodině jízdy cesta končila u odbočky ke klášteru Stavro-Nikita. K impozantní stavbě na skále nad mořem jsme přišli asi po hodině,“ říkají Franc a Suchopárek. Dostali uvítací loukumi a vodu. Ale na žádost o nocleh se mniši tvářili rezervovaně.
Chomutované proto odcházejí k dalšímu klášteru, Pantokratos. Po prozkoumání platnosti jejich diamonitirionů je ubytují stranou od ortodoxních poutníků v druhém křídle.
Nedělní večerní bohoslužba je slavnostní. „To byl nejnádhernější obřad, jaký jsem při všech svých návštěvách Athosu zažil. Fascinovaly nádherně sezpívané liturgie, trvající dlouhé desítky minut,“ libuje si Franc.
