Žena, která sama slezla na koleje, měla štěstí. Dostala se pod vlak a přežila. I když rozjetý kolos nestačil zabrzdit.
Na trase B, kde slouží Vladislav Špetla, spadly před pár dny do kolejiště dvě dívky v jednom dni. Sám za pětadvacet let v kabině vlaku zažil podobný stres jen jednou. Teď už třetí rok dělá strojvedoucího instruktora a s tragédiemi se setkává „jen“ nepřímo.
Bezprostřední zkušenost bývá jistě mnohem horší. Jak proběhla ta vaše?
To už je patnáct let. Na Smíchově mi spadl do dráhy opilec, zavrávoral a zřítil se dolů asi třicet metrů před mašinou. Dal jsem rychlobrzdu, ale stejně skončil pod druhým vagonem. Když ho hasiči vytáhli, měl na sobě jen pár šrámů a ani nevěděl, že ho přejelo metro. Zato já se ten den zdeptaný plazil do stanic dvacítkou.
Jak se dá pod soupravu i bezpečně spadnout?
Když člověk skončí ve žlábku mezi kolejemi, zůstane bez poskvrnky, i kdyby ho přejel celý vlak. Tam je opravdu bezpečné místo.
Jak skončili dva květnové případy na „vaší“ žluté trase?
Když se dívám do hlášení o mimořádné události, stalo se to 2. května. V prvním případě při vjezdu soupravy na Radlickou se z nástupiště rozběhla dívka a skočila šikmo proti vlaku. Strojvedoucí okamžitě použil rychlobrzdu, přesto zmizela pod soupravou. Naštěstí zůstala mezi druhým a třetím vozem. Nic se jí nestalo. Když přijeli hasiči, prosila je, aby ji vytáhli.
A druhý případ?
Ten bohužel skončil tragicky. Týž den před devátou večer strojvůdce asi dvě stě metrů před stanicí můstek uviděl v kolejišti ve světle reflektorů stojící osobu s roztaženýma rukama. Střetu už nešlo zabránit. Ta dívka kolem pětadvaceti zůstala asi padesát metrů za soupravou. Záchranáři už tam byli zbyteční.
Jaké má strojvedoucí šance srážce zabránit?
Mizivé. Maximální vjezdová rychlost do stanice je šedesát kilometrů v hodině, v té vlak dokáže podle obsazenosti zabrzdit tak do šedesáti sedmdesáti metrů. Při rozjeté soupravě je to až 240 metrů. Kromě použití rychlobrzdy musí strojvůdce udělat předepsané kroky, jimiž vyloučí riziko úrazu elektrickým proudem. Vlakovému dispečerovi oznámí, co se stalo a houkačkou požádá o vypnutí vysokého napětí v přívodní kolejnici.
Dá se vůči takovým událostem vůbec otrnout?
Naši lidé procházejí náročnými psychotesty, takže by měli mít určitou odolnost, ale každý to zvládá trošku jinak. V roce 1985 jsem zažil strojvedoucího, který na Florenci přejel holku sebevražedkyni. Za čtvrt roku téhle práce nechal. Když jsem před pár dny potkal kolegu, co mu skočila pod vůz na Můstku ta dívka, taky ještě moc nemluvil. Říkal, že ji pořád vidí, jak se vynořila z té tmy. Stalo se mu to poprvé za dvacet let.
Má strojvůdce pak třeba nějaké úlevy?
Může zajít za podnikovým psychologem a může také využít třídenní volno, pokud nemá zrovna to svoje turnusové. Nepotřebuje to každý. Jeden kolega, který zažil tři takové skoky a pokaždé s tragickým koncem, se už smířil s tím, že ty tuny zkrátka ubrzdit nelze. Nikdo dopředu neví, jak ho to vezme.
Pomohla nějaké životy zachránit bezpečnostní tlačítka ve stanicích?
Určitě ano. Tím dostane signalizaci strojvedoucí, vlakový dispečer i dozorčí stanice. Častěji se ale stane, že cestující tlačítka zneužijí.
Je podle vás více sebevrahů, nebo nešťastných náhod?
Jsem přesvědčen, že mezi těmi, kteří nepřežijí, sebevrazi výrazně převažují. Na druhé straně se cestující ve stanici chovají mnohdy velice neopatrně.
Jak například?
Doslova se natlačí na bezpečnostní pás, zejména v ranní špičce. Nepočítají s průvanem, nebo s tím, že je někdo strčí. Úplně nesnáším takové ty víkendové opilce, kteří se předvádějí. Třeba chlap strká do metra přítelkyni, nebo naznačuje, že se rozbíhá a chce skočit. Od strojvůdců to chce zkrátka pevné nervy. Tuhle práci ale dělají nadšenci, včetně mého syna. Šikovní vzdělaní kluci, kteří si musí poradit s jakoukoliv krizovou situací.
