Oba stojí v čele měst pár týdnů a se svými pracovnami se teprve sžívají. Nestačili ještě prozkoumat všechny šuplíky a skříně. Občas je překvapí, co na ně z polic vypadne. „Teprve se zabydlujeme,“ shodují se liberecký primátor Jan Korytář a jablonecký starosta Petr Beitel.
Polepšil jsem si
Ani za dva měsíce, co se nastěhoval do primátorské kanceláře na libereckou radnici, nestačil Jan Korytář „prošmejdit“ všechny šuplíky a skříně. „Není na to čas,“ říká. Na pracovnu si ale nestěžuje. Ta předchozí, ve sdružení Čmelák v patře staré vilky ve Františkově, byla maličká s omláceným nábytkem, bez předpokoje a jednacího salonku.
„Proti Čmeláku jsem si fakt polepšil,“ konstatuje, když usedá do skořicově hnědého koženého manažerského křesla za bytelný půlkruhovitý stůl ze světlého dřeva. Na pracovní desce jsou stohy papírů. Nemá na ní žádné snímky dětí ani přítelkyně, žádné osobní drobnosti. Jen mramorový stojan na psací potřeby.
„Na fotky si nepotrpím. Ani jsem nestihl přinést nic z domova. Všechno kolem je erární,“ poznamenává a otevírá šuplíky. „Vidíte, jen papíry. A tady zbyly nějaké knížky. Ty budu rozdávat jako prezent návštěvám,“ ukazuje do přihrádky na boku stolu. Leží tam štos knih „Ještěd a Podještědí“ od bývalého tajemníka úřadu Marka Řeháčka.
Pracovna je honosná a až na repliky skříní z konce devatenáctého století původní. Stěny s dřevěným obložením, koberec s perským vzorem. U kazetového stropu visí mosazný lustr z roku 1893, kdy radnici postavili. Původně byl plynový, teprve později ho přemontovali na elektřinu.
Honosná minulost
Na stěně za hlavou má primátor obří obraz od Aloise Kasimira. Radnici ho půjčila Oblastní galerie. Je na něm Liberecká výstava českých Němců z roku 1906. Nad přehradou tehdy vyrostl areál secesních nazdobených pavilonů, které obdivoval i sám císař Františel Josef I. Dodnes se k výstavě historici vracejí jako k jedné z nejvýznamnějších událostí v dějinách města.
Pod obrazem, na prosklené polici plné nejrůznějších pohárů, medailí a neidentifikovatelných upomínkových předmětů, stojí dvě sošky. Připomínají lyžaře – další událost. Mistrovství světa v lyžování v roce 2009. I o něm všichni mluví jako o historickém počinu. A nebo o největším průšvihu v novodobých dějinách Liberce. Stamilionový dluh za ně visí nad radnicí jako zlověstný mrak.
Kancelář primátora ale o žádné nemilé zprávě nesvědčí. Působí příjemně a obrovské stojací hodiny v koutě příchozí ujišťují, že tady mají všechno dobře odměřené.
„Cítím se tu dobře. Jsem až na konci chodby, takže případné útočníky zastaví v kancelářích přede mnou. Vidím na náměstí a Liberec mám symbolicky před sebou, za sebou mám stěnu, to je znak bezpečí. Chybí mi ale plánovací tabule. Tak tu si sem dám,“ dodává Korytář.
Žádné velké změny by nedělal ani Lumír Kábrt ze společnosti Vítr-Voda. Je odborník na feng shui, čínské učení o vlivu prostředí na člověka.
„Historické zařízení poukazuje na úctu k předkům a k minulosti, působí důstojně, ale zároveň strnule,“ říká Kábrt.
V kanceláři oceňuje velká okna, která dovnitř pouštějí dost přirozeného světla, i velký bytelný stůl bez ostrých hran.
Ten by ale přestěhoval tak, aby primátor viděl na dveře a neměl za sebou prosklenou skříň.
„Těžkopádný historický interiér bych oživil novodobými prvky, které by ho odlehčily. Jsou to například rychle rostoucí rostliny, řezané květiny, akvárium nebo vodní válec. Přidal bych barevné závěsy, obrazy nebo keramiku,“ soudí Kábrt.
Čistý stůl
Kartáček na zuby nebo kartáč na boty. To si zatím stihl přinést do kanceláře jablonecký starosta Petr Beitel. Místnost zatím ještě moc nezabydlel, přesto o něm už teď něco říká. Je příznivcem pořádku a řádu. Stůl je téměř prázdný, kromě jednoho archu papíru a tužky, počítače a telefonu na něm stojí už jen džbán s vodou a sklenice.
„Zatím si tady připadám spíš jako na hotelu, než doma. Neměl jsem moc času se zabydlet,“ říká starosta. Zákoutí kanceláře si ale prohlédnout stihl.
Použili staré plány
„Mám třeba za zády vlastní umyvadlo,“ říká Beitl a otevírá dveře ve zdi, které jsou nejblíže k oknu. Uvnitř se skrývá miniaturní koupelna. Hned vedle ve zdi je nenápadný úložný prostor. Starosta v něm má náhradní košile a saka, totéž je i z druhé strany prosklené vestavěné skříně. Všechno je podle původních návrhů architekta Karla Wintera, který je i autorem celé funkcionalistické stavby.
„Když jsem byl v kanceláři poprvé, překvapilo mě, že je příjemná. Oproti třeba liberecké pracovně primátora, která je spíš reprezentativní, je ta má ideální pro úřad,“ míní Beitel.
Z původního vybavení příliš nezůstalo. Posledními úpravami prošla kancelář a připojený sekretariát v létě roku 2002. Tehdy se snažili stavebníci vrátit do starostovy místnosti původní interiérové prvky. Dnešní přestavitel města má tak stejné okenní špalety, kryty na topení, vestavnou skříň a parkety jako jeho předchůdci. Řemeslníci vybavili místnost nábytkem, který se alespoň částečně podobá tomu dobovému.
Kancelář osvětluje hlavní lustr, který podle původních Winterových nákresů navrhl Jiří Novák a vyrobila Preciosa v Kamenickém Šenově.
Dárek od hraběnky
Mnoho ozdob jabloneckou kancelář starosty nedoplňuje. Na první pohled upoutá obří skleněná váza, teprve rok stará. Poukazuje na křehké vztahy mezi Jabloncem nad Nisou a městem Kaufeuren. Tam mají čtvrť pojmenovanou Neu Gablonz, kam se po válce přestěhovali z Jablonce nad Nisou odsunutí Němci. Naproti váze je dřevořezba od neznámého autora z dvacátých až třicátých let dvacátého století. Pochází z majetku syna předválečného jabloneckého starosty Karla R. Fishera. Do Jablonce ji přivezla zpátky hraběnka Johanna Kammerlanderováw, která dřevořezbu dostala od své přítelkyně Marie Klobe, příbuzné Fishera.
„Pracovna se mi líbí, je stylová. Já jsem puntičkář a chci, aby bylo všechno, jak má být,“ říká starosta a ukazuje třeba na chybějící krytky u zámků ke skříňkám. „Dám to do pořádku. Na údržbu interiéru moc peněz nepadlo. I záchod pro starostu a jeho návštěvy je katastrofa. Chci, aby byl interiér přiměřený práci na úřadě. Nejde o velké investice, ale musím říct, že dřív na to asi moc nemysleli,“ podotýká Beitel.
